Článek
Pět dní v týdnu jsem seděla za volantem jako rodinný kurýr. Kroužek, trénink, logopedie, hudebka, plavání. Čekání na parkovišti, zmrzlé ruce, nervy v kolonách, stále stejná trasa, stále stejný rytmus. Vnoučata jsem milovala, proto jsem to dělala. Nevadilo mi to. Dokud se z pomoci nestala samozřejmost.
Pak přišel moment, kdy mi došla trpělivost i benzín. Řekla jsem si o příspěvek. Ne o mzdu. Ne o odměnu. O pár stovek na naftu, protože ceny nejsou pohádka a moje peněženka není bezedná.
A syn mi klidně, bez mrknutí oka řekl: „To je přece tvoje babičkovská povinnost.“
V tu chvíli mi bylo jasné, že pro ně nejsem babička. Jsem služba.
Z lásky udělali systém. A ze systému udělali nárok.
Tohle je tak typické, až je to trapné. Nejprve to začíná nevinně: „Mami, můžeš prosím?“ Pak „Mami, dneska to nestíhám.“ A než se nadějete, váš kalendář vypadá jako jízdní řád MHD. Jen bez platu a bez respektu.
A když se jednou ozvete, že už je toho moc nebo že potřebujete aspoň přispět na benzín, dozvíte se, že jste „vypočítavá“. Že „přece rodina“. Že „děláš to pro vnoučata“.
Ano, dělám to pro vnoučata. Ne pro synův komfort. Ne proto, aby si ušetřil čas, nervy a peníze a ještě se tvářil, že mi prokazuje čest tím, že mě nechá jezdit.
„Povinnost“ je slovo, které zabíjí vztahy
Povinnost. Jak tohle vůbec může někdo říct vlastní mámě? Povinnost je platit daně. Povinnost je dodržovat zákony. Povinnost je postarat se o své děti – svoje, ne svých dětí.
Babička není taxi. Babička není logistický servis. Babička není levná pracovní síla, kterou můžete volat podle potřeby.
Jenže právě dnešní mladí mají dnes často potřebu chovat se, jako by rodičovství bylo kolektivní projekt. Oni rozhodnou, děti mají kroužky, a ostatní mají mlčky dorovnat provoz.
Nejvíc mě urazilo, jak rychle zmizela vděčnost
Když jsem byla užitečná, bylo všechno v pořádku. Když jsem fungovala jako švýcarské hodinky, byl klid. Jakmile jsem chtěla férovost, přišla arogance. Ten podtón: „Ty si dovoluješ něco chtít?“
A to je přesně ten moment, kdy se člověku otevřou oči. Nejde o benzín. Jde o nastavení vztahu. O to, jestli jste v rodině pořád člověk, nebo už jen nástroj.
Od té doby jezdím jinak. Podle sebe.
Neudělala jsem scénu. Jen jsem řekla větu, kterou jsem měla říct už dávno: „Ne, není to moje povinnost.“
Pomoc může být pravidelná, ale musí být dobrovolná. Musí mít hranice. A musí být respektovaná. Jinak se z lásky stane vyčerpání a z vyčerpání odpor. A pak se rodina diví, že babička „zahořkla“.
Nezahořkla. Jen přestala být naivní.
Synovi jsem zdůraznila jednu věc: vnoučata miluju. Ale moje peněženka není jejich rodinná dotace. A moje auto není jejich taxi služba.
