Článek
Mému synovi Jakubovi je devětatřicet let. Vždycky byl podnikavý, měl spoustu nápadů a toužil pracovat sám na sebe. Když mi před čtyřmi lety oznámil, že chce otevřít vlastní kavárnu, měla jsem radost.
Připravil podnikatelský plán, našel prostory a spočítal počáteční náklady. Chybělo mu ale 450 tisíc korun.
Požádal mě, jestli bych mu je nepůjčila.
Byla jsem tehdy krátce před důchodem. Na účtu jsem měla přibližně 700 tisíc korun, které jsem postupně našetřila během celého života.
Měla jsem obavy, ale Jakub mě přesvědčil, že půjčku zvládne splatit.
Sepsali jsme smlouvu a já mu peníze převedla.
První rok všechno vypadalo nadějně
Kavárna se otevřela na jaře. Jakub mi pravidelně posílal fotografie plného podniku a vyprávěl o spokojených zákaznících.
Prvních několik měsíců mi dokonce splácel dohodnutých deset tisíc korun měsíčně.
Pak ale přišly problémy.
Zdražil nájem, zvýšily se provozní náklady a zákazníků začalo ubývat. Syn mi oznámil, že potřebuje splátky dočasně pozastavit.
Souhlasila jsem. Nechtěla jsem, aby kvůli mně přišel o podnikání.
Jenže po dalších dvou letech kavárnu definitivně zavřel.
Do té doby mi vrátil pouhých 80 tisíc korun.
„Mami, vždyť jsem tvůj syn“
Několik měsíců po uzavření kavárny jsem se Jakuba zeptala, jak plánuje splatit zbývajících 370 tisíc.
Zarazil se.
„Ty to po mně vážně chceš zpátky?“
Připomněla jsem mu naši smlouvu.
Syn se rozčílil.
„Já jsem přišel o podnikání a ty teď řešíš peníze? V normální rodině si přece rodiče a děti nepůjčují s tím, že se to musí vrátit.“
Nevěřila jsem vlastním uším.
Vysvětlila jsem mu, že jsem mu peníze nedarovala. Byla to půjčka, kterou jsem potřebovala zpátky na stáří.
„Tak jsi mi je neměla dávat,“ odpověděl.
Na nové auto peníze měl
Nejvíc mě zasáhlo, co následovalo.
O několik týdnů později přijel Jakub na návštěvu novým autem. Hrdě mi vyprávěl, že si konečně pořídil vůz, po kterém dlouho toužil.
Zeptala jsem se, kolik stál.
„Něco přes šest set tisíc. Ale mám ho na splátky.“
Když jsem poznamenala, že by mohl stejným způsobem splácet také svůj dluh vůči mně, urazil se.
Prý nechápu, že potřebuje spolehlivé auto do práce.
„A já potřebuji svoje úspory,“ odpověděla jsem.
Poprvé za mnoho let jsme se skutečně pohádali.
Rozhodla jsem se dluh vymáhat
Po poradě s právníkem jsem synovi poslala písemnou výzvu k úhradě zbývající částky. Zároveň jsem mu nabídla nový splátkový kalendář.
Nechtěla jsem ho připravit o všechno. Stačilo by mi, kdyby začal pravidelně splácet podle svých možností.
Jakub ale odmítl.
Oznámil mi, že pokud budu pokračovat, nemám počítat s tím, že se mnou bude dál udržovat kontakt.
Od té doby spolu téměř nemluvíme.
Mrzí mě to mnohem víc než samotné peníze. Nikdy bych nevěřila, že mě vlastní syn postaví před rozhodnutí, zda chci zpátky své úspory, nebo jeho společnost.
Když potřeboval peníze, byla jsem jeho matka, která mu má pomoci. Když je měl vrátit, najednou jsem byla sobec, co myslí jen na sebe.
