Článek
Našemu synovi Martinovi je devětadvacet let. Má stálé zaměstnání, vlastní auto a poslední dva roky bydlí sám v pronajatém bytě.
Nikdy jsme s ním neměli žádné problémy. Byl zodpovědný, pracovitý a na peníze si dával pozor.
Před několika měsíci ale začal být uzavřenější. Na rodinné návštěvy jezdil méně často a o svém soukromí téměř nemluvil.
Pak jsme si všimli zvláštní věci.
Každý měsíc zmizelo šest tisíc
Martin jednou přišel na nedělní oběd a na stole nechal potvrzení o výběru hotovosti. Šest tisíc korun.
O měsíc později se zmínil, že zase potřebuje do bankomatu vybrat stejnou částku.
Když se situace několikrát opakovala, manžel zpozorněl.
„Na co potřebuje tolik hotovosti? Vždyť dneska se všechno platí kartou,“ divil se.
Začali jsme mít podezření, že má nějaké dluhy.
Manžel si byl jistý, že syn něco tají
Jednou večer mi řekl, že Martin možná hraje automaty nebo splácí půjčku, o které nám nechce říct.
Namítla jsem, že nemáme žádný důkaz.
Jenže když syn při další návštěvě odmítl společnou dovolenou s tím, že musí šetřit, začala jsem být nervózní také.
Nakonec jsem se ho zeptala přímo.
„Martine, nemáš nějaké finanční problémy? Kdybys potřeboval pomoct, řekni nám to.“
Syn se zarazil.
„Proč bych měl mít problémy?“
Pravda nás překvapila
Vysvětlila jsem mu naše obavy.
Martin chvíli mlčel. Pak přiznal, že každý týden dochází na psychoterapii.
Jedno sezení ho stojí patnáct set korun. Platí v hotovosti.
„Chodím tam už skoro rok,“ řekl.
Překvapilo mě to.
Zeptala jsem se, proč nám o ničem neřekl.
Podíval se na otce.
„Protože táta vždycky říkal, že k psychologovi chodí jen lidi, kteří se neumějí se životem poprat.“
Netušili jsme, čím si procházel
Martin nám vysvětlil, že měl několik měsíců vážné problémy se spánkem a úzkostmi.
V práci fungoval, ale doma se cítil stále hůř. Nakonec vyhledal odbornou pomoc.
Nikomu o tom neřekl, protože nechtěl poslouchat, že je slabý.
Manžel se pokusil něco namítnout, ale pak zmlkl.
Poprvé jsem si uvědomila, že jsme syna celý život chválili za samostatnost, ale možná jsme mu nikdy nedali dost prostoru přiznat, že něco nezvládá.
Dnes se ptám jinak
Martinovi jsme nabídli pomoc. Odmítl s tím, že terapii zvládá platit sám a cítí se mnohem lépe.
Respektujeme to.
Manžel se mu později omluvil za své poznámky o psycholozích. Nebylo to pro něj jednoduché, ale udělal to.
Dnes už se syna neptáme, kam mu mizí peníze. Zajímá nás spíš, jak se skutečně má.
Mysleli jsme, že náš syn každý měsíc vyhazuje šest tisíc korun za něco, co před námi tají. Ve skutečnosti ty peníze utrácel za to, aby se znovu cítil dobře. A nejvíc mě mrzí, že měl strach z naší reakce.
