Děda každé Vánoce odcházel na dvě hodiny z domu. Rodina zjistila kam až po jeho smrti.

Můj děda byl člověk, který měl rád své zvyky. Každé ráno vstával v šest, pil kávu ze stejného hrnku a každou neděli chodil na procházku.

Jeden jeho zvyk nám ale nikdy nedokázal vysvětlit.

Každý Štědrý den, přesně v šestnáct hodin, si oblékl kabát, vzal malou tašku a odešel z domu.

Vracíval se kolem šesté, kdy už babička připravovala štědrovečerní večeři.

Jako děti jsme se ho pravidelně ptali, kam chodí.

„Mám jednu vánoční povinnost,“ odpovídal s úsměvem.

Nikdy nic dalšího neprozradil.

Dlouho jsme si mysleli, že děda chodí na hřbitov. Jeho rodiče zemřeli dávno před naším narozením a předpokládali jsme, že jim chce zapálit svíčku.

Jenže jednou jsme zjistili, že na hřbitově vůbec nebyl.

Babička o jeho cestách věděla, ale odmítala nám cokoliv vysvětlovat.

„Nechte ho. Každý máme něco, co patří jen nám,“ říkávala.

Děda zemřel letos na jaře ve věku osmdesáti dvou let. Babička žila o několik let méně, takže jsme zůstali bez obou prarodičů.

Když přišly první Vánoce bez dědy, sešli jsme se v jeho domě, abychom alespoň trochu zachovali rodinné tradice.

Dědův starý mobil jsme nechali zapnutý kvůli kontaktům, které jsme ještě nestihli projít.

Na Štědrý den krátce po čtvrté zazvonil.

Volala pracovnice nedalekého domova pro seniory.

Ptala se, jestli pan Josef letos přijde za panem Jaroslavem. Prý na něj čeká jako každý rok.

Vysvětlila jsem, že děda na jaře zemřel.

Na druhém konci telefonu nastalo ticho.

Paní mi pak řekla, že děda každé Vánoce navštěvoval jednoho z jejich klientů. Nosil mu cukroví, povídali si a hráli šachy.

Dělali to už téměř dvacet let.

Po svátcích jsem se rozhodla pana Jaroslava navštívit.

Bylo mu pětaosmdesát, pohyboval se na vozíku a na stolku vedle postele měl starou fotografii dvou malých kluků.

Jeden z nich byl můj děda.

Jaroslav mi vyprávěl, že spolu vyrůstali v jedné ulici. Děda měl prý velmi těžké dětství. Jeho otec hodně pil a doma bývalo často zle.

Jedny Vánoce, když bylo dědovi jedenáct, utekl z domu a seděl sám venku na schodech.

Jaroslav ho našel a vzal k sobě.

Jeho maminka prostřela u štědrovečerního stolu jeden talíř navíc.

„Tvůj děda tenkrát říkal, že to byly první Vánoce, kdy se nebál jít domů,“ vzpomínal Jaroslav.

Později se jejich cesty rozešly. Znovu se setkali až v důchodu, kdy Jaroslav ovdověl a přestěhoval se do domova pro seniory.

Od té doby za ním děda každý Štědrý den chodil.

Zeptala jsem se Jaroslava, proč děda o jejich přátelství nikdy nemluvil.

Usmál se.

„Váš děda nerad vzpomínal na to, co bylo doma. Ale nikdy nezapomněl, kdo mu tehdy otevřel dveře.“

Před odchodem mi podal malou krabičku.

Uvnitř byla obyčejná dřevěná šachová figurka. Děda ji prý kdysi vyřezal a každý rok ji při jejich vánoční partii pokládal vedle šachovnice.

Jaroslav chtěl, abych si ji nechala.

Letos jsem konečně pochopila, proč děda nikdy nevynechal svou dvouhodinovou vánoční cestu.

Nechodil vzpomínat na mrtvé, jak jsme si mysleli. Chodil poděkovat člověku, který mu v dětství ukázal, jak mohou vypadat opravdové Vánoce.