Chci umístit otce do domova seniorů. Její bratr je proti, ale sám se o něj starat nechce.

Mému otci je dvaaosmdesát let. Od smrti maminky žije sám v rodinném domě, kde jsme s bratrem vyrůstali. Zpočátku všechno zvládal. Postupně se ale jeho zdravotní stav zhoršoval a dnes už potřebuje pomoc prakticky každý den.

Má problémy s chůzí, několikrát upadl a občas zapomene vypnout sporák. Sama mám práci na plný úvazek, manžela a dvě dospívající děti. Přesto za ním jezdím téměř denně.

Nakupuji, vařím, uklízím, peru a řeším lékaře. Někdy u něj trávím celé večery. Poslední rok už mám pocit, že můj vlastní život prakticky neexistuje.

Můj mladší bratr Pavel bydlí asi čtyřicet kilometrů daleko. Má dvě dospělé děti, vlastní firmu a poměrně dost volného času. Za tátou ale jezdí přibližně jednou za měsíc.

Když přijede, většinou mu přiveze nějakou sladkost, chvíli posedí a zase odjede. Potom mi telefonuje, co všechno bych měla dělat jinak.

Jednou mu vadí, že otec nemá dost čerstvého ovoce, podruhé že málo chodí ven. Když ho požádám, aby mě alespoň na jeden víkend vystřídal, většinou nemůže.

„Víš, že já na tohle nejsem. Ty to s ním umíš líp,“ odpovídá.

Před několika měsíci otec v noci upadl v koupelně. Naštěstí měl u sebe telefon a dokázal si zavolat pomoc.

Tehdy jsem si uvědomila, že už ho nemůžeme nechávat samotného bez dalšího zajištění péče.

Začala jsem zjišťovat možnosti pečovatelské služby, osobní asistence a pobytových zařízení. S tátou jsme se bavili také o domově seniorů. Překvapilo mě, že tu možnost sám neodmítá. Prý je mu doma často smutno.

Když jsem ale svůj návrh oznámila bratrovi, rozzuřil se.

„Takže ho prostě odložíš? Vlastního otce? To se nestydíš?“ vyčetl mi.

Připomněla jsem mu, že se o něj starám čtyři roky a už nemám sílu pokračovat ve stejném režimu.

Navrhla jsem bratrovi, aby si otce vzal alespoň na několik týdnů k sobě. Má velký dům a jeho manželka pracuje z domova.

Okamžitě odmítl. Prý by to narušilo jejich soukromí a nemají na takovou péči podmínky.

Zeptala jsem se tedy, jestli by mohl pravidelně platit pomoc v domácnosti nebo se mnou střídat víkendy.

Ani to mu nevyhovovalo.

Přitom stále opakoval, že správná rodina se o své rodiče postará sama.

Nakonec jsem mu řekla, že pokud chce rozhodovat o tom, kde bude otec žít, musí také převzít část odpovědnosti.

Od té doby se mnou téměř nemluví.

Nedávno jsme s tátou navštívili jeden domov seniorů. Prohlédl si pokoj, společenskou místnost i zahradu. Cestou domů byl nezvykle tichý.

Pak mi řekl, že nechce, abych kvůli němu přišla o zdraví a rodinu. A že by možná bylo hezké mít kolem sebe zase lidi.

Rozplakala jsem se. Celou dobu jsem totiž měla pocit, že ho zrazuji.

Zatím jsme žádné definitivní rozhodnutí neudělali. Hledáme zařízení, kde by se mu líbilo, a současně zvažujeme další možnosti domácí péče.

Jedno ale vím jistě. Už nemůžu nést veškerou odpovědnost sama, zatímco mi bratr z dálky vysvětluje, co je správné.