Článek
Do firmy jsem nastoupila ve třiceti letech. Tehdy nás bylo dvanáct a sídlili jsme ve dvou pronajatých místnostech. Dnes má společnost téměř sto zaměstnanců a vlastní administrativní budovu.
Za těch dvacet let jsem prošla několika pozicemi. Posledních osm jsem vedla administrativní oddělení a měla na starosti šest lidí.
Svou práci jsem měla ráda. S ředitelem jsme se znali od začátku a vždycky jsem měla pocit, že si mé práce váží.
Když se něco pokazilo, volal mně. Když bylo potřeba zůstat přesčas, věděl, že se na mě může spolehnout.
Nikdy mě nenapadlo, že se všechno změní během jediného víkendu.
Na večírku mi tleskala celá firma
V pátek jsme pořádali firemní oslavu. Ředitel během slavnostního projevu připomněl historii společnosti a poděkoval zaměstnancům, kteří u ní stojí od začátku.
Potom mě pozval na pódium.
„Bez paní Hany bychom dnes nebyli tam, kde jsme,“ prohlásil.
Předal mi květiny, dárkový poukaz a nechal všechny přítomné zatleskat.
Byla jsem dojatá.
Ještě cestou domů jsem manželovi vyprávěla, jak hezké bylo slyšet, že si někdo všiml mé práce.
V pondělí seděl v mé kanceláři někdo jiný
Když jsem přišla do zaměstnání, dveře mé kanceláře byly otevřené.
Za stolem seděla mladá žena, kterou jsem nikdy předtím neviděla.
Moje osobní věci byly uložené v kartonové krabici na chodbě.
Zeptala jsem se, co se děje.
Žena mi vysvětlila, že je novou provozní manažerkou a od pondělí přebírá vedení administrativy.
Zůstala jsem stát mezi dveřmi.
Nikdo mi o žádné změně neřekl.
Prý už pro mě připravili jiné místo
Ředitel mě přijal až po hodině čekání.
Vysvětlil mi, že firma potřebuje modernější způsob řízení a že nová kolegyně přinese zkušenosti z mezinárodní společnosti.
Pro mě údajně připravili novou pozici administrativní podpory.
Bez vlastního týmu, bez kanceláře a s návrhem na nižší mzdu.
„Vždyť už jste si své odpracovala. Teď budete mít klidnější práci,“ usmál se.
Zeptala jsem se, proč mi to neoznámil předem.
Odpověděl, že nechtěl pokazit páteční oslavu.
Květiny jsem mu vrátila
Druhý den jsem požádala o písemné vysvětlení změn. Zároveň jsem odmítla podepsat předložený dodatek ke smlouvě.
Po konzultaci s právníkem jsem zjistila, že mi zaměstnavatel nemůže jen tak jednostranně změnit sjednaný druh práce nebo snížit mzdu sjednanou v pracovní smlouvě.
Ředitel byl překvapený, že se bráním.
„Myslel jsem, že po těch letech budete loajálnější,“ řekl.
Odpověděla jsem, že loajalitu jsem prokazovala dvacet let. Teď bych očekávala alespoň základní slušnost.
Kytici z večírku jsem mu nechala na stole.
Dvacet let věrnosti nestačilo
Situaci zatím řešíme. Firma navrhuje dohodu o ukončení pracovního poměru, já ale nechci nic podepisovat bez jasných podmínek.
Mezitím jsem začala hledat nové zaměstnání.
Přiznávám, že v padesáti letech nemám ze změny práce radost. Zároveň ale nechci zůstávat někde, kde se se mnou po dvaceti letech zachází jako s nepotřebným kusem nábytku.
Nejvíc mě mrzí, že jsem řediteli opravdu věřila.
V pátek mi před celou firmou děkoval za dvacet let věrnosti. V pondělí nechal moje osobní věci vystěhovat do krabice, aniž by mi to předem oznámil.
A já jsem pochopila, že potlesk na firemním večírku ještě neznamená, že si vás zaměstnavatel skutečně váží.
