Článek
S Veronikou jsme se kamarádily od střední školy. Prožily jsme spolu rozchody, stěhování i těžká životní období. Když mi tedy jednoho dne zavolala, že přišla o práci a majitel jí neprodloužil nájemní smlouvu, neváhala jsem.
Bydlím sama v bytě 3+1 a jeden pokoj jsem měla volný. Nabídla jsem jí, že u mě může několik týdnů zůstat, než si najde práci a nové bydlení.
Veronika byla nadšená. Slíbila, že nebude překážet, bude pomáhat s domácností a co nejdříve se postaví na vlastní nohy.
Práci si našla překvapivě rychle
První dva měsíce fungovalo všechno dobře. Veronika rozesílala životopisy, chodila na pohovory a občas uvařila večeři.
Pak dostala místo v administrativě s platem přes třicet tisíc korun čistého.
Měla jsem z ní radost. Myslela jsem, že začne hledat vlastní byt, a naše soužití brzy skončí.
Jenže když jsem se jí zeptala, jestli už něco našla, odpověděla, že zatím nemá dost peněz na kauci.
To jsem chápala. Souhlasila jsem proto, že může zůstat ještě další dva měsíce.
Z dočasného bydlení se stal hotel zdarma
Jenže čas plynul a Veronika se ke stěhování neměla.
Postupně přestala pomáhat s úklidem, nechávala nádobí ve dřezu a pravidelně obsazovala obývací pokoj, protože se chtěla dívat na televizi.
Na nájem ani energie mi nepřispívala. Původně jsme se totiž domluvily, že u mě bude bydlet zdarma, dokud si nenajde práci.
Když jsem navrhla, že by se měla začít podílet na nákladech domácnosti, zatvářila se překvapeně.
„Vždyť ten byt platíš tak jako tak. Já tě přece nic nestojím,“ odpověděla.
Jenže účty za elektřinu a vodu mluvily jinak.
Na vlastní bydlení neměla. Na dovolenou ano
Definitivně mi došla trpělivost, když Veronika oznámila, že si koupila týdenní dovolenou v Řecku.
Stála ji téměř dvacet tisíc korun.
Zeptala jsem se, jak je možné, že nemá na kauci za byt, ale na dovolenou peníze našla.
„Taky si potřebuju trochu užít. Poslední rok byl hrozný,“ vysvětlila.
Pak dodala, že přece nikam nespěchá, když u mě má tak dobré podmínky.
V tu chvíli jsem pochopila, že se sama od sebe nejspíš neodstěhuje.
Když jsem jí dala termín, označila mě za sobce
Řekla jsem Veronice, že potřebuji svůj byt zpátky pro sebe. Dala jsem jí dva měsíce na nalezení nového bydlení.
Okamžitě se urazila.
Prý jsem se změnila, peníze jsou pro mě důležitější než přátelství a ona by mě v podobné situaci nikdy nevyhodila.
Připomněla jsem jí, že u mě bydlí už deset měsíců, přestože původně mělo jít o několik týdnů.
„Tak jsem si asi myslela, že jsme lepší kamarádky,“ odpověděla.
Nakonec se odstěhovala k jiné známé. Od té doby spolu téměř nemluvíme.
Pomoc přece nemůže trvat věčně
Nejvíc mě mrzí, že Veronika vůbec nepochopila, proč jsem ji požádala, aby odešla.
Nešlo jen o peníze. Vadilo mi, že začala moje bydlení a ochotu považovat za samozřejmost.
Když byla bez práce a neměla kam jít, ráda jsem jí pomohla. Ale ve chvíli, kdy začala vydělávat, měla postupně převzít odpovědnost za vlastní život.
Místo toho využívala situaci, která jí vyhovovala, a moje potřeby přestala brát v úvahu.
Dnes už vím, že podat někomu pomocnou ruku je jedna věc. Ale pokud ji dotyčný odmítá pustit i ve chvíli, kdy už dokáže stát na vlastních nohou, přestává jít o pomoc a začíná jít o využívání.
