Článek
Naše rodina se vždycky ráda scházela. Narozeniny, svátky, Vánoce nebo obyčejné nedělní obědy u babičky. U jednoho stolu se nás sešlo klidně patnáct a většinou bylo veselo.
Moje dcera Eliška se na podobné akce dřív těšila. Hrála si se sestřenicemi, pomáhala babičce péct a vždycky chtěla zůstat co nejdéle.
Přibližně před rokem se ale něco změnilo.
Před každou rodinnou oslavou ji začalo bolet břicho. Jednou tvrdila, že musí dokončit úkoly, podruhé ji bolela hlava. Když jsem naléhala, rozplakala se.
Přisuzovala jsem to pubertě. Vždyť kterému dvanáctiletému dítěti se chce trávit sobotu s příbuznými?
Učitelka mě požádala o schůzku
Jednoho dne mi zavolala Eliščina třídní učitelka. Chtěla se mnou probrat něco, co ji v poslední době trápí.
Ve škole totiž děti psaly slohovou práci o místě, kde se cítí bezpečně. Eliška napsala, že nejraději zůstává doma, protože tam se jí nikdo nesměje.
Učitelka se jí citlivě zeptala, co tím myslí. Dcera se jí postupně svěřila s tím, co zažívá na rodinných oslavách. Souhlasila také, aby o tom učitelka promluvila se mnou.
Když mi začala vyprávět, bylo mi hrozně.
Zábava dospělých, které se nikdo nepostavil
Eliška během posledního roku trochu přibrala. Sama jsem věděla, že je na svou postavu citlivá. Nenapadlo mě ale, jak moc jí ubližují poznámky příbuzných.
Moje sestra pravidelně komentovala, kolik si dcera nandává na talíř. Babička ji srovnávala se štíhlou sestřenicí a strýc měl potřebu při každé oslavě vtipkovat, že už z ní roste pořádná ženská.
Občas někdo poznamenal, že by měla méně jíst. Jindy se smáli tomu, že se nevejde do starých šatů.
A já? Většinou jsem to přešla.
Nechtěla jsem kazit rodinnou atmosféru kvůli poznámkám, které ostatní považovali za neškodné.
Nejvíc se bála, že se jí nezastanu
Učitelka mi řekla ještě něco, na co nikdy nezapomenu.
Eliška se jí svěřila, že se nejvíc nebojí samotných poznámek. Bojí se chvíle, kdy se všichni začnou smát a ona se podívá na mě.
„Máma vždycky dělá, že to neslyší,“ řekla prý.
V tu chvíli mi došlo, kolikrát jsem dceři vysvětlovala, že si z podobných řečí nemá nic dělat. Že babička to nemyslí zle a strýc si přece dělá legraci ze všech.
Jenže pro ni to legrace nebyla.
Na další oslavu jsme nejely
Doma jsem si s Eliškou promluvila. Poprvé jsem se nesnažila její pocity zlehčovat ani vysvětlovat chování ostatních.
Omluvila jsem se jí.
Když se blížily babiččiny narozeniny, oznámila jsem rodině, že tentokrát nepřijedeme. A otevřeně jsem vysvětlila proč.
Sestra se urazila. Babička tvrdila, že dnešní děti jsou přecitlivělé. Strýc prohlásil, že už se člověk nemůže ani zasmát.
Jenže tentokrát jsem neustoupila.
S babičkou se dál vídáme, ale zatím bez velkých rodinných setkání. Eliška sama rozhoduje, kdy a s kým chce trávit čas.
Dodnes mě mrzí, že jsem musela slyšet pravdu od cizího člověka, přestože mi ji dcera svým chováním dávala najevo celé měsíce.
Myslela jsem, že ji učím zvládat nepříjemné poznámky. Ve skutečnosti jsem ji učila, že když jí někdo ubližuje, musí to vydržet, aby ostatním nezkazila náladu.
