Vyklízela otcovu dílnu a našla krabici se svým jménem. Uvnitř byly věci, které nikdy neviděla.

Táta byl celý život automechanik. Měl malou dílnu za domem, kde trávil prakticky veškerý volný čas. Nikdy moc nemluvil, neobjímal mě a pochvala z něj vypadla jen výjimečně.

Když jsem v devatenácti odešla studovat do Prahy, pohádali jsme se. Chtěl, abych zůstala doma a našla si pořádnou práci. Já chtěla vystudovat vysokou školu a poznat svět.

„Tak si běž. Ale nečekej, že ti budu pořád pomáhat,“ řekl tehdy.

Odešla jsem a několik měsíců jsme spolu nemluvili. Později jsme se začali navštěvovat, ale náš vztah už nikdy nebyl takový jako dřív.

Táta zemřel v sedmdesáti osmi letech. Když jsem po pohřbu vyklízela jeho dílnu, našla jsem za pracovním stolem kartonovou krabici. Byla převázaná provázkem a na víku stálo moje jméno.

Uvnitř leželo několik drobných předmětů, fotografie a svazek obálek.

Na každé obálce bylo napsané datum. První pocházela z roku, kdy jsem odešla z domova. Poslední byla stará pouhé tři měsíce.

Ani jedna neměla známku.

V prvním stálo, že ho mrzí naše hádka. Že ví, že jsem tvrdohlavá po něm, a že se bojí, abych ve velkém městě nenaletěla špatným lidem.

V dalších psal o věcech, které mi nikdy neřekl.

Že byl pyšný, když jsem dokončila školu. Že si schoval fotografii z mé svatby. Že se mu líbí, jak vychovávám děti, a že mě vždycky obdivoval za odvahu, kterou sám nikdy neměl.

Mezi dopisy ležely také drobnosti. Nepoužitá pohlednice k mým třicátinám, fotografie mého prvního bytu a dětská kresba mé dcery.

Našla jsem i malý zlatý přívěsek. Podle účtenky ho koupil k mým čtyřicátým narozeninám. Nikdy mi ho nedal.

V poslední obálce byl jediný list papíru. Táta na něj roztřeseným písmem napsal, že by mi chtěl říct spoustu věcí, ale pokaždé, když se vidíme, nedokáže začít.

„Celý život jsem uměl opravovat auta, ale nikdy jsem se nenaučil mluvit s vlastní dcerou,“ stálo na konci.

Seděla jsem na studené podlaze dílny a plakala.

Vzpomínala jsem na všechny naše krátké rozhovory, trapná ticha a návštěvy, při kterých jsme si neměli co říct. Celou dobu jsem si myslela, že mě táta příliš nechápe a moje životní rozhodnutí ho nezajímají.

Přitom o nich přemýšlel víc, než jsem tušila.

Dopisy jsem si odvezla domů. Přívěsek nosím na krku a občas si některý z nich znovu přečtu.

Mrzí mě, že mi je neposlal. Možná jsme si mohli být mnohem bližší. Možná bychom si některé věci dokázali odpustit ještě za jeho života.

Dnes už vím, že mě táta miloval. Jen je smutné, že jsem se to dozvěděla až ve chvíli, kdy už jsem mu nemohla říct, že já jeho taky.