Táta mi slíbil pomoc s rekonstrukcí. Pak mi poslal ceník, jako bych byla cizí.

Vždycky jsem si myslela, že v rodině platí určitá nepsaná pravidla. Vy nám pomůžete se stěhováním, my vám posekáme zahradu. Táta mi od dětství vtlukal do hlavy, že rodina musí držet spolu. Takže když jsem si konečně pořídila byt v dezolátním stavu a on, vyučený zedník a kutil, mi s úsměvem řekl: „Neboj, holka, to dáme dohromady,“ spadl mi kámen ze srdce.

Jenže ten kámen mi vzápětí přistál přímo na hlavě.

První víkend proběhl skvěle. Omlátili jsme omítku, vytrhali staré lino a táta u piva plánoval, kam přijdou zásuvky. Byla jsem tak vděčná. Dokonce jsem začala přemýšlet, jaký luxusní dárkový koš mu koupím jako poděkování. Jenže v neděli večer, těsně před odjezdem, táta vytáhl z kapsy složený papír.

„Tady jsem ti to předběžně nacenil, abys věděla, s čím počítat,“ řekl naprosto klidným hlasem. Koukala jsem na to jako vyoraná myš. Položkový rozpočet. Hodinová sazba. Dopravné. Dokonce i „amortizace nářadí“. Chybělo tam už jen DPH a razítko.

V první chvíli jsem si myslela, že je to jenom vtip. Sice hodně špatný, ale vtip. Jenže on to myslel smrtelně vážně. „Vždyť přece víš, kolik stojí profíkův čas a benzín. A nářadí se taky ničí,“ vysvětloval mi s výrazem profesionálního dodavatele. Takže jsem tam stála uprostřed trosek svýho budoucího obýváku a připadala si jako bych pro něj byl úplně cizí člověk. Ne jako dcera, které slíbil pomoc, ale jako zakázka číslo 452.

Chápu, že peníze nerostou na stromech. Chápu, že materiál si musím zaplatit. Ale účtovat své vlastní dceři hodinovku za to, že jí pomůže vybudovat domov? To už není o ekonomice, to je o naprosté ztrátě citu.

Nejvíc mě ale mrzí ta falešná naděje, kterou mi dal. Kdyby mi hned na začátku řekl: „Hele, udělám ti to za peníze,“ mohla jsem si najmout profíka, který mi sice naúčtuje stejně, ale aspoň u toho nebudu muset poslouchat historky z mého dětství a vařit mu kafe. Takhle mi sebral tu čistou radost z toho, že na to nejsem sama.

Takže jsem si ten ceník vzala a tátovi poděkovala. „Díky, tati, ale za tyhle prachy si radši najmu firmu. Aspoň budu mít záruku a nebudu se cítit dlužná.“ Koukal na mě, jako bych ho urazila. On to totiž vidí jako „férový obchod“. Já to vidím jako konec jedné iluze o rodinné solidaritě.

Příště, až bude táta potřebovat odvézt k doktorovi nebo nastavit nový telefon, možná mu taky pošlu ceník. Můj čas a benzín totiž taky něco stojí, ne?