Článek
Volal táta. „Hele, přemýšlíme s mámou, že bychom udělali novou koupelnu. A když už, tak rovnou podlahy, kuchyň a možná i tu střechu. A ty seš přece taková šikovná, to nám s tím pomůžeš, viď?“
Ne, tati. Fakt ne. Nejsem projektant, nejsem stavař, nejsem vaše osobní sekretářka. Mám vlastní život. A ne, nebudu běhat po stavebninách, obvolávat řemeslníky, hlídat termíny a řešit, jestli se vám líbí hnědá nebo béžová dlažba. A nakonec to třeba ještě platit.
Ale tohle se v rodinách děje pořád. Rodiče si něco vymyslí a automaticky počítají s tím, že potomci to zařídí. Protože jsou mladší. Protože se „vyznají“. Protože mají přece čas, auto, internet, nervy, no ne?
Vítejte ve světě rodičovské manipulace
Já chápu, že stárnou. Chápu, že je to všechno složité, že nerozumí rozpočtům, že se ztrácejí v online nabídkách. Ale co fakt nechápu, je ten neochvějný pocit nároku. Ten tón, kterým ti oznámí, že něco uděláš. Neptají se. Prostě se to očekává.
Jako kdyby sis to snad sama vymyslela. Jenže já žádnou koupelnu rekonstruovat nechtěla. A rozhodně ne o víkendech, kdy jsem si plánovala odpočinek, nebo po nocích místo spánku. Mám svoji práci, svoje problémy, svoje plány.
A upřímně, proč bych to měla dělat?
Pomoc, která se změní v doživotní závazek
Tohle začíná vždy nápadně. Nejdřív jen „můžeš se poptat, co by to stálo“. Pak „najít nějakou firmu, jen tak orientačně“. A najednou řeším výběr obkladů, dopravu, bourací práce a ještě za to poslouchám kritiku, že to trvá.
A pak klasika. Udělám v skutečnosti úplně všechno. A místo vděku slyším: „No, kdybys to radši rovnou udělala sama, bylo by to lepší.“
K tomu mi budou nosit „inspirace“ z časopisu, posílat fotky z Pinterestu a volat každý večer. Protože když už jsem se do toho prý pustila, tak ať to teda dotáhnu.
Ani mě nehne
Ne. Nemusím všechno. A hlavně nemusím žít jejich plány. Moje role v životě není být univerzální záchranářka každého jejich nápadu, který je napadne ve tři ráno při sledování Hobby magazínu.
Jsem dospělá, mám svoji práci, svůj čas a svoje meze. A tyhle meze už nebudu tiše obcházet, jen abych jim připadala „hodná“.
Chtějí rekonstrukci? Fajn, ať si ji udělají. Najmou si firmu. Poradím jim, když budu moct. Ale celý projekt? Koordinaci? Odpovědnost? Ne. To, ať si řeší sami.
