Článek
Budík zvoní v 5:45. Vstávám první. Snídaně. Svačiny. Pračka. Maily ještě v pyžamu. Děti. Práce. Nákup. Úkoly. Večeře. Uklidit. Naplánovat. Zaplatit. Vyřešit. Připomenout.
A večer?
„Ty jsi poslední dobou nějaká protivná.“
Promiň?
Protivná? Já?
Ne, nejsem protivná. Jsem vyčerpaná.
Je zajímavé, jak rychle se ženská únava přejmenuje na špatnou náladu. Jakmile nejsem usměvavá hosteska vlastního domova, je problém.
Celý den jedu na plný výkon. Bez pauzy. Bez „oběda v klidu“. Bez ticha. Bez prostoru. A pak si dovolím být unavená. Bez úsměvu. Bez cukrování.
A hned jsem protivná.
On „chodí do práce“
Ano, chodí. Osm hodin. Má pauzu. Má kolegy. Má cestu autem, kde si pustí hudbu. Má chvíle, kdy se ho nikdo neptá, kde jsou ponožky a co bude k večeři.
Já mám druhou směnu doma.
Jenže ta se nepočítá.
Protože se dělá „s láskou“.
Kdy jsem naposledy měla volno?
Kdy jsem si sedla a nikdo po mně nic nechtěl? Kdy jsem nemusela myslet na to, co chybí v lednici, kdo má zítra kroužek a jestli je zaplacená složenka?
Mentální přetížení. To je ten tichý zabiják vztahů. Ne špinavé nádobí. Ne rozházené ponožky. Ale fakt, že jedna hlava nese plán celé rodiny.
A když ta hlava přeteče, není to „protivnost“. Je to přetlak.
Největší ironie?
Když si konečně sednu a mlčím, slyším:
„Ty se mnou ani nemluvíš.“
Možná proto, že už nemám energii mluvit.
Možná proto, že bych místo sladkých řečí chtěla slyšet:
„Sedni si. Dneska se o všechno postarám já.“
Ne jako výpomoc. Jako samozřejmost.
Nejsem robot ani servisní jednotka
Nejsem provozní manažerka domácnosti s trvalým úsměvem. Nejsem emoční servis, co je 24/7 k dispozici.
Jsem žena. Člověk. Partnerka. A taky unavená bytost, která potřebuje respekt, ne nálepku „protivná“.
Pokud jsem ostrá, je to proto, že jedu na rezervu. Pokud jsem podrážděná, je to proto, že už dávno nemám kde brát energii.
Takže ne. Nejsem protivná.
Jsem přetížená.
A možná by místo stížností stačilo jedno jediné:
Podívat se kolem sebe. A konečně začít nést svoji půlku.
