Článek
Vždycky mě pobaví tenhle drobný společenský trik: muž, který jde na dvanáctku, „maká“. Žena, která je doma s dětmi, „se válí“. Jenže realita je obrácená. Muž jde do práce, kde má přestávky, oběd, záchod bez doprovodu a rozhovory, který netočí kolem plen a kaše. A pak přijde domů a často slyší: „On je unavený, nech ho.“
Žena? Ta „sedí doma“ a jede nonstop. A když si dovolí říct, že je vyčerpaná, dostane nálepku: hysterka, neschopná organizace.
„Klid od dětí“ jako odměna za práci? To je luxus, který ženy neznají
Mužská verze únavy je legitimní. Ženská verze únavy je podezřelá. Protože u ženy se automaticky předpokládá, že péče o děti je tak nějak… její přirozenost. Ne práce. Ne výkon. Ne něco, co může člověka úplně rozlámat.
A teď ten paradox: muž po 12 hodinách „potřebuje klid“. Žena po 12 hodinách péče prý „má být vděčná“. Za co? Za to, že vůbec existuje?
Žena nemá konec směny. Nemá odhlášení. Nemá „volno“. Jen se jí mění typ úkolu. Dítě neusne a neřekne: „Děkuji, maminko, dneska už nebudu nic potřebovat.“ Naopak. Když si žena sedne, je to signál pro vesmír: „Aha, tak ty máš čas. Tak tady máš ještě tohle.“
Muž má práci. Žena má „pečovat“
Všimněte si, jak se o tom mluví. Muž „pomáhá“, když umyje nádobí. Žena, když neumyje nádobí, je bordelářka. Muž, když je s dětmi hodinu sám, je hrdina. Žena, když je s dětmi celý den, je… přece v pohodě doma.
Tohle není jen slovíčkaření. Tohle je přesný popis hodnoty, kterou společnost přisuzuje ženské práci: nulovou. Protože když se to dělá „z lásky“, tak se to přece nepočítá, že.
Největší podraz: žena je vyčerpaná, ale nesmí vypadat vyčerpaně
Žena má být usměvavá, čistá, upravená, trpělivá. Má mít uvařeno, uklizeno, dítě rozvíjené, a ještě být sexy. Když to nezvládne, je to její chyba. Ne systém. Ne očekávání. Ne fakt, že nonstop péče o děti je psychická i fyzická likvidace.
Muž se může zhroutit a řekne se: „Je pod tlakem.“ Žena se zhroutí a řekne se: „Nezvládá mateřství.“
Pravda, kterou nikdo nechce slyšet
Mužská práce končí odchodem z práce. Ženská práce doma končí… až když všichni spí. A někdy ani to ne, protože v noci se jede další směna: nemoc, horečky, noční můry, kojení, pocit zodpovědnosti, který nejde vypnout.
Neříkám, že muži nemakají. Makají. Ale mají jasnou hranici: práce je práce a domov je domov. Žena doma má práci i domov v jednom. A hranice si musí vybojovat, jinak jí je nikdo nedá.
A pokud někdo pořád tvrdí, že žena „sedí doma“, ať si to zkusí. Jeden den. Bez mobilu, bez babičky, bez „já si odskočím“. A pak ať mi řekne, kdo jel nonstop.
