Článek
Zaplatila jsem pětadvacet tisíc. Ne drobné. Ne „na zkoušku“. Regulérní peníze za regulérní práci. A výsledek? Křivé, odfláknuté, nedodělané. Spáry jak po zemětřesení, lišty odstávají, detaily žádné. Když jsem se ozvala, přišla ta věta, která mě dorazila: „No ale co byste za tu cenu chtěla?“
Promiňte. Co bych chtěla? Třeba práci, za kterou jsem zaplatila. Ne zázrak, ne mramor z Itálie. Normální, poctivě odvedenou řemeslnou práci, která se nerozpadne při prvním použití.
Levné? Ne. Draze zaplacená neschopnost.
Tohle je nový folklór. Řemeslník si řekne částku, kterou odkývnete jen proto, že „to je dneska normální“. Materiál je prý drahý, čas drahý, práce náročná. Souhlas. Jenže náročná je taky zodpovědnost, a ta se z mnoha zakázek nějak vytratila.
Jakmile ale upozorníte na chyby, jste hned „náročná“, „hysterická“, „něco hledáte“. Ne. Já nehledám chyby. Ony na mě koukají ze zdi samy.
Nejhorší není fušeřina. Nejhorší je ta drzost.
Kdyby řekl: „Máte pravdu, opravím to,“ mlčím. Kdyby řekl: „Podělal jsem to,“ respekt.
Ale on se divil. Jakoby pětadvacet tisíc byla almužna. Jakoby kvalita byla luxus navíc. Jakoby zákazník neměl právo otevřít pusu, když zaplatí.
Tohle není o penězích. Tohle je o mentalitě: vezmu si, co to půjde, udělám minimum a když se někdo ozve, ještě ho shodím. Protože si přece dovolil chtít něco za své peníze.
V řemeslu často chybí poctivost.
Šikovné ruce jsou vzácné. Vzácní jsou také lidé, kteří svou práci berou vážně. Kteří vědí, že jejich jméno má váhu. Že doporučení se nedělá reklamou, ale výsledkem.
A ne, argument „za tu cenu“ neberu. Cenu jste si řekl vy. Ne já. Já ji přijala v dobré víře, že odpovídá kvalitě.
Takže příště už ne.
Příště smlouva. Fotky. Termíny. Převzetí. A když to nebude sedět, žádné ohledy. Protože tolerovat fušeřinu jen proto, že „řemeslníci nejsou“, je přesně důvod, proč si dnes někteří dovolí cokoliv.
Ne, nejsem náročná. Jen odmítám platit plnou cenu za poloviční práci. A ještě se u toho nechat zesměšnit.
