Článek
Stála ve dveřích, ani se nezeptala, jestli může, a spustila: „Hele, ty…“
Ty.
Ten tón byl přesně ten typ samozřejmé drzosti, kdy si někdo myslí, že když bydlíte vedle, máte automaticky kamarádský vztah a on si může dovolit všechno.
V tu chvíli mi došla trpělivost. Žádné úsměvy, žádné „nechci dělat dusno“. Jen jedna věta, která udělá pořádek rychleji než deset zdvořilých náznaků:
„Husy jsme spolu nepásly, tak mi laskavě netykejte.“
Ztuhla. Ten výraz překvapení byl nádherný. Protože lidi jsou často šokovaní ne tím, že byli drzí, ale tím, že jim to někdo řekne nahlas.
Sousedská „pohoda“ je často jen krycí název pro bezbřehou drzost
Sousedské vztahy se tváří jako kafe a koláč. Realita je často tichý nátlak. Jeden člověk kontroluje, hodnotí, poučuje a vy to máte snášet, protože „ať je klid“.
Tahle sousedka je přesně ten typ. Neptá se, oznamuje. Neprosí, vyžaduje. Mluví se mnou stylem:
„Ty musíš …“
„Ty si dej pozor…“
„Ty to děláš špatně…“
Tohle není familiárnost. To je dominance.
Tykání není přátelství. Tykání je nástroj
Jasně, někdo řekne: „Ale tykání je normální, jsme sousedi.“
Ne. Normální je respekt. A ten nezačíná tykáním hozeným na cizího člověka bez jakéhokoliv ptaní.
V jejím podání je tykání způsob, jak mě stáhnout níž. Jak mi říct: já jsem tady doma, ty jsi tu jen nová. A protože hodně lidí konflikt nesnáší, radši to spolknou. Jenže tím jí jen potvrdí, že to může dělat dál.
„Ježiš, to jsem jen tak…“ Klasika
Samozřejmě přišla výmluva:
„Ježiš, to jsem jen tak řekla, co se hned čertíš.“
„Ty jsi nějaká vztahovačná.“
Urazila ona mě, ale najednou je ta dotčená ona. Klasika. Agresor se najednou tváří jako nevinný anděl a z vaší hranice udělá problém. Přesně proto podobným lidem nesmíte ustoupit. Oni vždycky otestují, co si můžou dovolit.
Hranice nejsou nezdvořilost. Hranice jsou sebeúcta
Po té větě bylo ticho. Ne proto, že by pochopila a procitla. Ale proto, že narazila. A to je celé kouzlo: některé lidi nepřevychováte, jen je nastavíte do režimu „tady už si to znovu nedovolíš“.
