Článek
Žiju v paneláku a ano, stěny jsou jako papír. Většinou se snažím nedělat si z toho hlavu – lidé mají děti, psi, televize. Jenže co se jednou ozývalo od sousedky z ložnice, překročilo i hranice lidské důstojnosti.
Ta žena, která si dává záležet na tom, aby při každém setkání vypadala jako učebnicová představa ctnosti. Ta, co na chodbě komentuje roztrhané džíny teenagerů a u pískoviště poučuje matky, jak by měly své děti vést k morálce. Ta samá žena tu noc sténala tak hlasitě a teatrálně, že by se červenaly i herečky z levného porna.
Ale co je horší? Byla v tom vášeň? Ne. Byla v tom přetvářka. Umělost. Faleš. Jako kdyby hrála pro publikum. A já jsem si uvědomila, že ona nehraje jen v ložnici. Ona hraje pořád.
Nejsi tak svatá, jak si myslíš
Od té noci ji nedokážu brát vážně. Když mi pak druhý den na chodbě kázala o tom, jak „mladí dnes neznají slušnost“ a „některé ženy by si měly vážit víc samy sebe“, měla jsem co dělat, abych jí do očí nevmetla: „Tak hlavně, že ty máš respekt sama k sobě, když večer přehráváš špatně režírovanou erotickou estrádu přes půl paneláku.“
Jenže víte co? Ona to ví. A právě proto je tak protivná a morální. Zakrývá to. Hraje tu svou roli, protože hluboko uvnitř ví, že její perfektní fasáda je jedna velká lež. A asi není jediná.
Když se zhroutí iluze
Po té noci se změnilo všechno. Najednou jsem si všímala, jak často lidé předstírají. Na schůzkách, na Instagramu, v rodinách. Přetvářka se stala normou. A čím víc někdo káže o morálce, tím spíš byste měli zbystřit. Protože kdo potřebuje přesvědčovat okolí, ten o tom často nepřesvědčil sám sebe.
A co já?
Ne, nešlo o žárlivost. Ani o puritánství. Šlo o tu neskutečnou propast mezi tím, co ta žena předstírá na veřejnosti, a tím, co jsem slyšela v noci. A ano – slyšela. Každý slastný výdech, každé teatrální „óóó bože“, které se neslo temným sídlištěm, mi připomnělo, že iluze dokonalosti je směšná. A že ti nejvíc moralizující lidé často skrývají to největší divadlo.
Na závěr?
Nikdy už se nebudu tvářit, že se mě to netýká. A nikdy už nedám na líbivé řeči vlnících se šál a učesaných frází. Až příště potkám další podobnou dámu, co mi bude vysvětlovat, jak bych se měla chovat, možná se jen usměju a vzpomenu si na sousedčinu ložnici.
A třeba jí i doporučím tlumenější hlasitost. Anebo ať rovnou zkusí nějaký žhavý casting.
