Článek
Zazvonil zvonek. Za dveřmi soused, kterého vídám maximálně venčit psa. Berle, sádra, uražený výraz. V duchu jsem si říkala, že jde možná poděkovat, že jsem mu tenkrát volala sanitku, když se složil před domem. Omyl. Přišel si pro prachy. „Zlomil jsem si nohu na vašem chodníku,“ spustil. „Budeme to muset nějak řešit.“ „Jak řešit?“ nechápala jsem. „Odškodné,“ vyslovil to slovo s takovým klidem, jako kdyby si přišel pro balíček na poštu. „Váš chodník, vaše zodpovědnost.
Když je zima, ale chyba je na chodníku
Ten chodník, který jsme si zaplatili. Který roky opravujeme, zametáme, v zimě solíme. Ten samý chodník, po kterém chodí půl ulice bez toho, aby si z něj odnášela sádru na památku. Ale najednou je z něj vražedná past a my jsme samozřejmě ti zlí, co zanedbali údržbu. Ano, byla zima. Ano, klouzalo to. Překvapivě – venku, v prosinci. Nejsme v nákupáku se třemi uklízečkami na čtvereční metr a žlutou cedulí „Pozor, kluzká podlaha“. Tohle je ulice. Normální svět, kde člověk používá nohy a mozek. Jenže dnešní mentalita zní: spadl jsem = kdo mi to zaplatí.
Právník z gauče a byznys v sádře
Samozřejmě to měl nastudované. „Máte povinnost udržovat přilehlý chodník.“ „Měl jsem pracovní neschopnost.“ „Mám nárok na bolestné.“ Z obyčejného uklouznutí udělal skoro pracovní úraz na stavbě jaderné elektrárny. Stačilo by, aby přiznal: „Šel jsem moc rychle a nedával jsem pozor.“ Jenže to by nehrálo s jeho plánem. Nejlepší moment? Když mezi řečí přiznal, že zrovna „spěchal“ a díval se do mobilu. Přeloženo: čuměl do telefonu, ne na cestu. To je dneska normální – mobil v ruce, hlava úplně mimo, a když přijde rána, může za to chodník, dlaždice, majitel baráku, jen ne jeho Veličenstvo Nepozornost.
Náš chodník, není vaše kasička
A to jeho „vy na to máte“ mě dorazilo úplně. Ten náš „nebezpečný chodník“ nikoho nezajímá, když ho lopatou čistíme od sněhu a kupujeme sůl za vlastní. Tam se nehrnou ani sousedi, ani jejich ohromná právní uvědomělost. Jakmile si ale někdo natluče zadek, hned je z nás chodící bankomat. Vlastníš barák? Pak jsi povinen platit za cizí hloupost.
Neříkám, že zlomená noha je sranda. Není. Ale je sakra rozdíl mezi nehodou a pokusem vytlouct ze souseda pár tisíc navíc. Tohle nebylo o spravedlnosti. Tohle byl byznys plán v sádře. V hlavě měl nachystané „promarněné výdělky“ a „bolestné“, jako by mu náš chodník zruinoval kariéru maratonce. Realita? Sedí v kanclu u počítače.
