Článek
Pekla jsem buchtu, vařila kakao, klasický servis. Vnuci naproti u stolu, jeden mobil, druhý tablet. Zvedla jsem se pro hrnek a mladší jen tak mimochodem prohlásil:
„Babi, ty vypadáš fakt stará.“
Starší se uchechtl: „Jako ty babky z reklamy na klouby.“
Stála jsem tam s hrnkem v ruce a poslouchala vlastní ohodnocení jak recenzi na zboží z e-shopu. Nevadilo mi slovo stará – vadil mi ten tón. Jako bych byla kulisa, ne člověk.
Dětská „upřímnost“, dospělá zbabělost
„My jen říkáme pravdu,“ dodal starší. „Máma říká, že starý lidi se mají naučit přijímat, jak vypadají.“
Aha. Takže výchova „řekni všechno, co tě napadne“, ale už ne „a přemýšlej, jestli nejsi hulvát“.
Dopekla jsem, odvezla je na hřiště, utřela džus, vyprala. Navenek nic. Uvnitř se mi honila jen jedna otázka: Proč si tohle vlastně nechávám líbit?
Večer u dveří mladší ještě před dcerou zopakoval: „Viď, mami, babi je fakt stará.“
Dcera se jen zasmála: „Ale no tak, to se neříká,“ a tím to haslo. Jasně. Babička vydrží.
„Nepohlídám. Najděte si jinou babičku.“
Za týden telefon:
„Mami, v sobotu potřebujeme pohlídat, kino, večeře…“
„Nepohlídám,“ řekla jsem.
Ticho. „Cože? Proč?“
„Protože vypadám moc stará. A podle vašich dětí jsem spíš dekorace než člověk. Tak si najděte jinou babičku. Nějakou mladší. Nebo Playstation.“
Následovalo klasické: „Oni to tak nemysleli, jsou to děti.“
„Děti, které se učí, že můžou zkoušet hranice na všech. Jenže na mně už ne,“ odpověděla jsem.
Babička není povinná služba
V sobotu nikdo nezazvonil. Žádné „vezeme je jen na chvilku, viď, že ti to nevadí“.
Přišla SMS: „Mrzí mě to, přehnali to. Můžeme to probrat?“
Sešly jsme se s dcerou samy. Řekla jsem jí naprosto klidně:
„Nejsem hlídací služba na vyžádání. Jsem babička, ne objekt na dětské komentáře. Slovo ‚stará‘ mi nevadí. Vadí mi, když se použije jako nálepka ‚už nejsi důležitá‘.“
„Ale víš, že tě mají rádi,“ bránila je.
„Láska bez úcty je kulový,“ odpověděla jsem. „A ty je učíš, že je v pořádku bavit se o babičce jak o starém nábytku.“
Druhý pokus. Podle mých pravidel
Nakonec přišli. S kytkou a tichým „promiň, babi“. Neskočila jsem jim kolem krku, nejsem film. Posadila jsem je ke stolu:
„Jo, jsem stará. To je fakt. Ale nejsem terč. Když se vám něco nelíbí, řeknete to slušně. Když ne, běžte si hrát s mobilem a babičku nechte na pokoji.“
