Článek
„Já to s dětmi myslím dobře!“ Jo, ale podle koho?
Neexistuje nic tak únavného jako prarodič, který vám přijde „pomoci“ s dětmi – a místo pomoci začne komandovat, radit a očerňovat každé vaše rozhodnutí. „Takto jsi přece nemohla vyrůst, když nedáš dítěti polévku!“ nebo „To naše děti spaly už v půl sedmé, žádné večerní pohádky!“
Co na tom, že vychovávali v 80. letech a svět se od té doby párkrát změnil. Co na tom, že si nastavili jiný režim, jiné hodnoty, jiný přístup. Ne. Tohle je jejich šance – konečně být ti „zkušení“. A nedají si říct.
Pomoc, která bolí víc než nepomoc
Na první pohled to zní jako sen: babička hlídá, dědeček vozí kočárek. Realita? Dítě se vrací s bonbóny, před spaním se dívá na televizní noviny a jeho první slovo bude „boomer“.
Nejde o to, že bychom si nevážili pomoci. Jde o to, že respekt by měl jít oběma směry. A to se často neděje. Mladé rodiny mají co dělat, aby se udržely nad vodou – finančně, emočně, partnersky. Místo podpory ale dostávají tlak, výčitky a manipulace: „Kdybys víc vařila, měl by manžel teplé jídlo a nebyl by tak unavený.“ Pardon, cože?
Kdo nerespektuje hranice, přichází o vztah
Nejedna rodina si prošla tímto scénářem: Nejprve šlo o drobné narážky. Pak přišlo „náhodné“ přerovnání skříní. A nakonec babička dala dítěti za zády rodičů piškoty v cukru a hořekovala, že „dřív jsme z toho nedělali žádný problém.“
Výsledkem není jen naštvání. Je to odcizení. Omezení kontaktu. Přerušená komunikace. A v konečné fázi úplné přerušení vztahu.
Protože rodiče dnes už nejsou ochotní nechat si duševní zdraví ničit toxickými vztahy. A mají na to plné právo.
Rada? Buďte vděční za to, že jste součástí
Výchova je dnes jiná. Není lepší ani horší – je prostě jiná. A pokud chtějí prarodiče zůstat součástí života svých dětí a vnoučat, musí pochopit jedno: nejsou hlavními postavami v jejich příběhu. Jsou jen podpůrnou rolí.
A to je naprosto v pořádku – když se hraje s pokorou a respektem. Jinak skončí tak, jak si ani nepřáli: odstrčení, zahořklí, bez vnoučat a bez rodiny.
