Článek
Odvezli mě tam jak balík. Věci v tašce, pár fotek, svetr, co škrábe. V očích měli tu naučenou směs soucitu a úlevy. „Bude ti tam líp,“ říkali. „Budeš mezi lidmi.“ Překládám: nebudeš nám doma překážet. Nebudeš nám připomínat stáří. Nebudeš nás vyčerpávat.
A já? Já to tehdy spolykala. Protože když jste starý člověk, naučí vás to být „nekomplikovaný“. Hlavně nebýt na obtíž. Hlavně být vděčný za drobky pozornosti.
Důchoďák jako uklizení svědomí
Domov pro seniory se prezentuje jako bezpečí. Jistota. Profesionální péče. A někdy to tak i je. Jenže v mém případě to byl hlavně elegantní způsob, jak se zbavit odpovědnosti a ještě u toho vypadat jako hodný potomek. Přesně ten typ rozhodnutí, které se ozdobí slovy „pro tvoje dobro“, aby se nikdo nemusel dívat do zrcadla.
Představte si tu absurditu: dítě, kterému jste roky vařili, prali, platili kroužky, drželi ho nad vodou, vám najednou vysvětluje, že vaše místo je jinde. A vy se máte usmát, protože „to přece myslí dobře“.
Pak přišel účet. A zázračně se probudila rodina
A teď přichází část, která je tak odporná, až je směšná. Když jim přišel účet, najednou se změnila rétorika. Už žádné „pro tvoje dobro“. Najednou: „Mami, víš, co jsme si říkali? Kdybys byla u nás, bylo by to přece lepší… pro všechny.“
Pro všechny. To je to kouzelné slovo. Ve skutečnosti znamenalo: pro náš rozpočet.
Nenastěhovali mě k sobě kvůli tomu, že jim chybím. Nenastěhovali mě k sobě, protože by se v nich probudila láska. Nenastěhovali mě k sobě, protože je dohnalo svědomí. Nenastěhovali mě k sobě, protože najednou pochopili, že jsem člověk. Udělali to proto, že péče v instituci není levná a kalkulačka je neúprosná a oni by to museli platit.
Všichni mluví o úctě ke starým. Dokud nepřijde faktura
Společnost má plná ústa respektu, jenže realita je často brutálně jednoduchá: starý člověk je vítaný, jen dokud je samostatný, tichý a levný. Jakmile potřebuje pomoc, začne se vyjednávat, kdo co „zvládne“, kdo má „čas“, kdo je „vyčerpaný“. A nakonec se to stejně celé stočí k penězům.
Doma, ale za jakých podmínek?
Nejkrásnější na tom je, že návrat domů se většinou prezenzuje jako dar. „Vezmeme si tě k sobě domů.“ Jenže dar bez respektu není dar. Je to přesun. A často i převzetí kontroly. Najednou se z vás stane někdo, kdo má „být vděčný“, držet pusu, neodporovat, nechtít moc prostoru, nepřekážet. Jinými slovy: být levný a nenápadný.
A to je peklo. Ne proto, že jste doma. Ale protože jste doma jako věc.
Já už nechci být jejich kalkulace
Jestli mi něco tohle celé ukázalo, tak to, že největší osamělost není v domově seniorů. Největší osamělost je ve chvíli, kdy zjistíte, že vaše hodnota v rodině se měří podle účtu, který mají platit. Že vás „mají rádi“, jen dokud se to vyplatí.
A možná je to nepohodlné přiznání, ale řeknu to nahlas: nechci být přesunovaná podle toho, jak se to komu hodí do rozpočtu. Nechci být dekorace jejich svědomí ani položka v nákladech. Chci, aby se se mnou zacházelo jako s člověkem.
