Řekli jsme rodičům, že to finančně nedáváme a chceme bydlet s nimi, barák je velký dost.

Seděli jsme u kuchyňského stolu a poprvé jsme nehráli divadlo. Žádné „to dáme“, žádné vtipy o drahotě, žádné přepočítávání v hlavě, jestli vyjdeme další měsíc. Řekli jsme pravdu: finančně to nedáváme. Nechceme se utopit v dluzích, nechceme přežívat a doma se tvářit, že je všechno v pohodě. Barák máte velký dost, tak pojďme bydlet spolu.

Čekala jsem debatu. Konkrétní pravidla, rozdělení nákladů, praktický plán. Místo toho přišla studená sprcha. Neřešila se realita, řešila se morálka. Jako bychom se nepřišli domluvit, ale přiznat zločin.

Společné bydlení není o metrech čtverečních. Je o tom, kdo má poslední slovo. Kdo rozhoduje, co je „správně“, kdo smí být unavený a kdo musí pořád něco dělat, aby vypadal jako slušný člověk. My jsme nenavrhovali návrat do dětství. Navrhovali jsme partnerství. Jenže část rodičů slyší něco jiného. A pak se spustí klasika. „Za nás to šlo.“ „My jsme to nějak zvládli.“ „Vy nechcete makat.“ Tři věty, které znějí jako ctnost, ale často jsou jen pýcha převlečená za charakter.

Je fascinující, jak se z toho rychle stala soutěž o největší dřinu. Jako by život musel bolet, jinak si ho člověk nezaslouží. Jenže já nechci vyhrát olympiádu v přežívání. Nechci žít na hraně jen proto, aby někdo mohl říct, že jsem „dospělá“. Dospělost není tichá chudoba s úsměvem.

Nechtěli jsme bydlet zadarmo. Chtěli jsme přispívat, pomoct s domem, se zahradou, s tím, co sami nezvládají. Společné bydlení může fungovat skvěle. Jenže musí se přiznat jedna nepříjemná pravda: dnešní doba je finančně brutální a tvářit se, že ne, je pohodlné. Hlavně pro ty, kdo už mají střechu nad hlavou.

Pokud to odmítnou, beru to. Ale odmítám dál předstírat, že je všechno v pohodě. Už nechci být hrdá troska, co se usmívá a doma se hroutí. Největší ostuda není bydlet společně. Největší ostuda je nechat vlastní děti dusit se jen proto, aby se udržel obraz, že „správný“ člověk to musí zvládnout sám.