Manžel mi řekl, že jsem přibrala. Tak jsem mu spočítala každé kilo navíc, co má na břiše.

Bylo to pronesené mimochodem. Jakoby nic. Mezi dveřmi, u kuchyňské linky, tím tónem „já ti jen chci pomoct“. „Ty jsi nějak přibrala, ne?“
A v tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ne proto, že bych nevěděla, co ukazuje váha. Ale proto, že jsem si uvědomila, jak neuvěřitelně snadno si některé typy mužů pletou manželství s komentovanou prohlídkou ženského těla.

Celé roky se snažím fungovat: práce, domácnost, nákupy, termíny, prádlo, hlídání, tisíc maličkostí, které drží život pohromadě. A odměna? Poznámka o kilech navíc, jako by to byl nejdůležitější report dne.

To je jejich oblíbený trik. Říct něco, co bodne, a pak se schovat za racionalitu. „Já jen říkám, jak to je.“ „Nemůžeš se hned urazit.“ „Chci, abys byla zdravá.“
Zdravá. Jasně. Zdraví se vždycky vytáhne až ve chvíli, kdy se chce někoho srazit. Je fascinující, jak moc se muži starají o ženské zdraví přesně v momentě, kdy se jim přestane líbit, jak vypadá.

Nešlo o zdraví. Šlo o kontrolu. O signál: dej se dohromady, abys byla zase podle mých představ.

Podívala jsem se na něj. Na jeho břicho, které mu přetéká přes pásek s naprostou samozřejmostí. Na to, jak si večer dá pivo, pak něco „zobne“, pak ještě „jen kousek“, a druhý den má odvahu dělat mi váhový audit.

A tak jsem mu to spočítala. Ne hystericky. Ne s křikem. Úplně klidně. Kilo po kilu. Stejně „upřímně“, jak to udělal on. A bylo nádherné sledovat, jak se mu v obličeji střídá překvapení, uraženost a panika.

Najednou to nebyla „pravda“. Najednou to byla drzost. Najednou „to přeháním“. Najednou „jsem zlá“.

Přesně. Tak chutná rovnost.

Žena má být štíhlá, upravená, žádné břicho, žádné „povolené“ svaly. Muž může přibrat, zestárnout, přestat se hýbat, a pořád má pocit, že je oprávněný hodnotit. Protože on je „chlap“. On „takový už je“. On „má stres“.

A žena? Žena má být pořád reprezentativní. Po dětech, po práci, po nemoci, po životě. Hlavně, aby byla pořád k sežrání.

Jenomže já už nejsem dekorace. Nejsem kus masa. Nejsem projekt na zlepšování.

Kdyby mi manžel řekl: „Hej, poslední dobou jsi unavená, co se děje? Můžu ti s něčím pomoct?“ tak je to partnerství.
Když mi řekne: „Přibrala jsi,“ tak to není péče. To je soud.

A jestli on chce doma otevřenost a „pravdu“, tak ji dostane. Včetně toho, že jeho břicho není výjimka z pravidel. Že i on má zodpovědnost. Že i on se může snažit. A hlavně: že když jednou začne s komentáři, tak musí počítat s tím, že se to vrátí.

Protože jestli si někdo myslí, že ženské tělo je materiál veřejné diskuze a mužské je posvátná zóna, tak ať si tuhle pohádku vypráví někde jinde. U mě doma už ne.