Článek
Již na počátku 19. století se ve Francii a Velké Británii začaly sdružovat ženy do spolků, ve kterých vytvářely letáky a petice, které v ulicích následně hlasitě předváděly. Jejich snažení bylo představiteli vlády dlouhodobě ignorováno - muž svým hlasem přece udává názor celé rodiny, říkali. John Stuart Mill v roce 1867 ve Sněmovně lordů dokonce prohlásil:
„Budou-li mít volební právo ženy, mohou ho stejně tak dobře dostat i krávy.“
Tak trochu absurdní dvojí metr, představíme-li si, že v té době seděla na britském trůnu královna Viktorie.
První vlaštovka posunu přiletěla v roce 1869 v Británii, kdy svobodné ženy a vdovy, které poctivě platily daně, mohly jít volit alespoň v komunálních volbách - přiznejme si, žádná velká hitparáda to nebyla, ale buďme rádi za ty dary.
Větší změna přišla až v roce 1905, kdy vznikl spolek Ženská sociální a politická unie (Women's Social and Political Union). Ženy tohoto spolku se toho skutečně nebály, běžně demonstrovaly v ulicích Londýna, zastavovaly dopravu nebo plivaly na policisty a politiky. Nejznámější incident se uskutečnil na mítinku Liberální strany téhož roku. Členky spolku Christabel Pankhurstová a Annie Kenneyová chtěly znát stanovisko partaje ve věci volebního práva pro ženy, čehož se během schůze hlasitě dožadovaly, k nelibosti řečníků Winstona Churchilla (ano, přesně toho Churchilla, který se později ukázal jako výtečný válečný velitel a hrdina, ale touhám ženy očividně porozumět nedokázal) či Davida Lloyda George. Když se však od těchto mužů nedostávalo uspokojivých odpovědí, stupňovaly tak ženy své pokřikování, až je nakonec policisté museli vyvést z prostoru. Při jejich odvádění naplivaly policistům do tváře, za což skončily ve vězení, jelikož odmítly zaplatit pokutu za napadení policistů. Jejich pobyt ve vězení se nakonec ukázal jako dobrý tah, protože na sebe upoutaly větší pozornost tisku a vznikl pro ně nový pojem - sufražetky, ke kterému se tyto ženy hrdě hlásily.
Sufražetky se postupně více a více radikalizovaly, jejich mottem se stalo „Skutky, nikoliv slova“ a do puntíku se ho držely. Ženy začaly útočit na prostory, které byly vyhrazeny pouze mužům, pustily se do demolování pánských klubů, rozorávaly golfová hřiště, dostihová závodiště nebo pavilony na kriket. Podle přísloví „Kam nemůže čert, tam nastrčí ženskou“, by se dalo definovat jejich další působení, kdy už se nebály ani takových extrémů, jako bylo například žhářství - podpalovaly domy, ale dokonce i divadla a kostely. Mnohdy byly jejich akce až dechberocí a dokonale synchronizované, kdy se dokázaly ve smluvený čas sejít u nějaké budovy, zároveň z kapes vytáhnout kladiva a kameny a vysklít okna. O útěk se nepokusily, zůstaly stát na místě a čekaly na zatčení. V tomto ohledu je třeba vyzdvihnout jejich odvahu, jelikož s nimi policisté v té době skutečně nejednali v rukavičkách a v novinách se často objevovaly fotografie zbitých žen v ulicích. Po některých potyčkách dokonce ženy zemřely.
Veřejnost začínala být rozčarovaná z jednání vlády, pro kterou byla situace poměrně bezvýchodná, buď vyhovět části společnosti a ženám darovat jejich práva nebo se přiklonit k druhé části společnosti (konzervativnější), která argumentovala, že pokud vláda není schopna uklidnit „slabé“ ženy střední třídy, jak tedy chce řešit zásadnější problémy, které jsou v zemi aktuální.
Během svých demonstrací byly ženy také sexuálně napadány muži, kteří se na ně vrhali mnohdy i po skupinách a osahávali je v oblasti ňader a intimních partiích. Proto se mnohé ženy začaly školit i v bojových uměních.
Ačkoli se ženy do té doby opravdu snažily, respekt mužů se jim podařilo získat až v době I. světové války, kdy se ve společnosti promíchaly role mezi muži a ženami. Muži odešli na frontu a do odvětví, ve kterých do té doby pracovali pouze muži, musely nastoupit ženy a plnohodnotně je zastoupit. A to se podařilo. Jednalo se především o zbrojní průmysl a s tím související výrobu munice. Po vítězství již prošla reforma volebního systému bez problémů - no, bez problémů, jak se to vezme - volit mohly ženy nad třicet let a muži již od jednadvaceti. Stejná volební práva pak přišla v Británii až o deset let později, v roce 1928.
V českých zemích za dob Rakouska-Uherska se ženy tolik neradikalizovaly, výraznější postavou zde byla pouze Františka Plamínková, která v roce 1905 založila Výbor pro volební právo žen. Přestože několik požadavků na zrovnoprávnění žen a mužů u voleb bylo vzneseno, nedočkaly se přijetí. I u nás se situace výrazně změnila po I. světové válce, kdy došlo k proměně společnosti a nově zvolený prezident Masaryk neměl se zrovnoprávněním žen žádný problém a sám jej v Ústavě navrhl. V roce 1920 se tak mohly ženy od jednadvaceti let dostavit k volbám do parlamentu.
Zdroj:
