1420: Proč husité vykopali Václava a hráli s jeho kostrou divadlo?

Těžko říct, zda husitské vojsko cítilo vůči českému a římskému králi nějakou výjimečnou zášť. Klášter vyplenili, protože to husité dělali moc rádi. Jisté ovšem je, že věděli, čí lebku drží v ruce a s čí kostrou hrají loutkové divadlo. Královský hrob byl řádně označen a museli se do něj vlámat, ačkoliv sem byl Václav uložen narychlo, protože hned po jeho smrti to v Čechách začalo vřít. Vzhledem k tomu, že klášter také vojáci zbavili veškerých zásob vína, možná jim ani nemůžeme mít za zlé, že nevěděli, co dělají. Jaký byl ale vztah Václava a husitů?

V době vlády Václava IV. vrcholí v českých zemích kritika církve, která se ozývá z úst významných kazatelů. Jedná se o celoevropskou krizi. Církev vládne rozsáhlými majetky, duchovní žijí v přepychu, papežové ani nižší hodnostáři nedodržují celibát a sledují vlastní politické cíle. Navíc má od roku 1378 církev dvě hlavy, jednu v Římě a jednu v Avignonu, a celá města kosí morová rána, kterou běžní věřící vnímají jako trest za církev, která sešla z cesty.

Za vlády Václavova otce, velkého císaře Karla IV., získala církev v Českém království značný vliv, protože Karel se o duchovní opíral. Václav tedy vítal reformní hlasy, které její vliv oslabovaly, ale ne tehdy, pokud kritika cílila také na opravu jeho mravů. Ovšem Václavovy spory s církví byly spíš politického charakteru. Především v době papežského schizmatu měl odlišný názor na jeho řešení než bojovný pražský arcibiskup a soupeřil s ním o moc a vliv.

Reformní kazatelé se tak často stávali loutkami, které Václav nebo naopak arcibiskup mohli v mocenském boji využít, teologické spory na univerzitě také vedly často politické pohnutky, ale nikým nepozorovaní, běžní věřící naslouchali charismatickým mužům za kazatelnou s otevřenými ústy a hlavně otevřenými srdci.

Klíčovou postavou v husitské reformě, revoluci nebo hnutí je samozřejmě Jan Hus. Tento charismatický a vlivný univerzitní profesor začal otevřeně kritizovat církevní praxi, prodávání odpustků, morální poklesky kléru a nadměrné bohatství církve. Získal vliv mezi kleriky na univerzitě, mezi šlechtici i mezi běžnými měšťany. Jeho myšlenky byly silně ovlivněny učením anglického reformátora Johna Wycliffa, což byl problém, protože Wycliff už byl odsouzeným kacířem, jehož spisy se měly veřejně pálit.

Václav IV. zpočátku Husa a jeho stoupence podporoval. Oslabení církevních politických pozic vítal a na druhé straně mu nemůžeme upřít upřímnou touhu po reformě církevního života, kterou s ním sdílela manželka Žofie. Všechno není politika a Václav se snažil naplňovat odkaz svého otce, i když se mu to většinou nedařilo. Snažil se prosadit smírné řešení sporu mezi Husovými stoupenci a církví, protože jasně viděl nebezpečí, jaké by konflikt mohl přinést. Chápal to i jeho bratr Zikmund. Ten už se viděl na českém trůně, protože Václavovo zdraví bylo horší, než by věk napovídal, a neděje na zplození dědice mizivá. Církev ale měla vlastní problémy, a tak chtěla problém s Husem vyřešit exemplárně.

V roce 1412 došlo k rozhodujícímu momentu, Hus byl po veřejném vystoupení proti odpustkům exkomunikován a proces s ním se měl táhnout až do roku 1415. Václav zpočátku váhal, ale jeho mocenská pozice nebyla tak silná a hlavně se začal obávat radikálnějšího křídla husitského hnutí, které sílilo. Tak se Husa přestal zastávat a stáhl ochrannou královskou ruku z jeho jména. Na kostnickém koncilu byl roku 1415 Jan Hus upálen jako kacíř, koncil tak na Husovi exemplárně ukázal, že dokáže vyřešit problémy Českého království, a má tedy pravomoc volit nového papeže. A předsedajícímu koncilu, císaři Zikmundovi kardinálové na koncilu ukázali, že v teologických otázkách jim nemá co nakazovat a nemá co Husovi slibovat ochranu.

Václav IV. se během této doby snažil manévrovat mezi různými politickými a náboženskými tlaky, ale síly mu docházely a husité se už v průběhu Husova koncilu radikalizovali. Zpráva o upálení milovaného učitele působila v Českém království jako dynamit.

Po smrti Jana Husa došlo k eskalaci napětí mezi jeho stoupenci a odpůrci. Husitské hnutí se rozdělilo na několik proudů, přičemž nejradikálnější z nich – Táboři – požadovali rozsáhlé církevní a společenské reformy. Václav IV. v této době už nebyl schopen udržet situaci pod kontrolou. Nebyl tak stár, ale dlouhodobé zdravotní problémy způsobené pravděpodobně nadměrnou konzumací alkoholu (i nad rámec poměrů své doby) mu další činnost ztěžovaly. Vysiloval ho dlouhodobý politický boj v lucemburském rodě a vysiloval ho Zikmund, který mu neustále nabízel bratrskou pomoc. Řešení husitského problému vyžadovalo ráznějšího a schopnějšího politika, a i ten by si možná na něm vylámal zuby.

Václav se snažil udržet si podporu katolické šlechty, ale nemohl si dovolit odvrátit se od husitské šlechty a bouřila se mu královská města, která se čím dál víc přikláněla na stranu husitů. Běžní poddaní utíkali ze svých panství a zakládali husitské komuny, spontánně vznikala husitská vojska, hrozil společenský rozvrat. Pro Václava a mnohé další pozorovatele se bortil společenský řád. My v učebnicích čteme o revolucích a společenských změnách, které lidstvo za tisíciletou historii potkaly. Tak nás defenestrace a poddaní odmítající poslušnost pánům tak nepřekvapí. Středověkého krále, který viděl Bohem daný řád v troskách, řízení osudu z míry vyvádělo.

Když v roce 1419 došlo v Praze k tzv. první pražské defenestraci, při níž byli radikálními husity vyhozeni z okna novoměstské radnice někteří členové městské rady, byl Václav IV. těmito událostmi zcela zdrcen. Krátce poté zemřel. Ačkoliv Václav nepatřil k nejschopnějším králům, jeho osobnost držela zemi ještě jakž takž pohromadě. Po jeho smrti nastal totální chaos. Zikmund měl podle všech smluv nastoupit na český trůn, ale husité ho vinili ze smrti Jana Husa, byl pro ně tedy absolutně nepřijatelný. Nastalo bezvládí a občanská válka. To už ale Václav dlel v rakvi v královské hrobce Zbraslavského kláštera a jeho odpočinek narušili rozjaření husitští vojáci ani ne rok po ulehnutí.

Nevíme přesně, jak veselá sešlost na Zbraslavském klášteře skončila, jisté je, že Václava do rakve (nebo alespoň většinu) vrátili, protože roku 1424 mohly jeho ostatky konečně s náležitou slavností spočinout ve Svatovítské katedrále. Antropologové, kteří pozůstatky českých králů zkoumali, pravost ostatků nezpochybnili. Možná je tak pověst o nehezkých žertech jen historkou, kterou kronikáři chtěli vykreslit zvrácenost husitů. Ale podlehl jí i historik historiků Josef Pekař, bude to tedy asi pravda. Buď jak buď, my můžeme Václava nechat spát. Historická paměť mu alespoň tu trochu klidu dluží.

Líbí se vám historické mé historické články? Přihlaste se k odběru newsletteru a dostávejte je do schránky.

BOBKOVÁ, Lenka. Velké dějiny zemí Koruny české IV.a 1310–1402. Praha: Paseka, 2003.

NODL, Martin. Dekret kutnohorský. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010.

SPĚVÁČEK, Jiří. Václav IV. 1361–1419. K předpokladům husitské revoluce. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986.