Jak si český král koupil kus Polska. Ano, tak bohatí jsme kdysi byli

Období posledních přemyslovských králů vnímáme dodnes jako nejvýznamnější období. Český stát rostl. Zatímco Přemysl Otakar II. posouval hranice především ohněm a mečem, jeho syn, nástupce Václav II. rozhazoval pověstné české stříbro. Měl ale bohužel jen jednoho syna, který zemře roku 1306 rukou atentátníka v Olomouci. Ale předtím mu koupí polskou a k tomu uherskou korunu.

Stříbro tvořilo základ středověké měny. Nacházíme se v době, kdy peníze obsahují reálný drahý kov. Kvalita měny se posuzovala v podstatě podle podílu drahého kovu k jiným kovům v dané minci. Zlaté měny existovaly, hodnota zlatých mincí byla samozřejmě vyšší než těch stříbrných, ale zlaté mince mohl razit jen ten, kdo měl zdroje. Evropou kolovaly rýnské zlaté, benátské dukáty a florentské florény. Všechny tyto mince pochází z nejbohatších obchodních center. U nás zlaté florény zavedl Jan Lucemburský, za vlády Přemyslovců většina střední Evropy platila mincí stříbrnou.

Od roku 1300 se v Kutné Hoře razí pražský groš. O tom datu se děti učí ve škole, a právem. Se svými 3,7 g stříbra v jedné minci patřila k nejhodnotnějším mincím a evropští obchodníci ji nadšeně brali. Nešlo jen o groš, Václav II. reformoval české mincovnictví, pozval si na to odborníky z Itálie. Objevil totiž nová ložiska stříbra v Kutné Hoře, a právě tento nález udělal z Českého království pokladnici Evropy. Václav si přál, aby groš byl tzv. věčný, tedy aby nikdy neztratil hodnotu. Ale to se nestalo. S každou krizí se začal snižovat poměr drahého kovu v minci a panovníci, kteří se po krizi ujali vlády, se už ke staré normě nevraceli.

Vedla je k tomu stejná logika jako každou novou vládu, které se nechce snižovat schodek státního rozpočtu.

Od 90. let tak česká královská pokladnice bohatla a Václav si kupoval vliv a území a zvyšoval tak moc i prestiž svého trůnu. Navíc vládl nad českou šlechtou dost tvrdou rukou. Zatímco králové francouzský nebo anglický panovali ve shodě se svou šlechtickou obcí, polský král byl rád, že je rád, a římský král či císař byl vládcem z vůle volitelů, český král svou moc neustále upevňoval. Ještě za vlády Václavova otce se šlechtici několikrát vzbouřili, čímž mimo jiné způsobili králův pád, Václav je držel takříkajíc u úst.

Tento způsob vlády ještě umocňoval pověst přemyslovského pražského dvora. V zahraničí kolovaly historky o orientálním vládci ověšeném stříbrnými šperky a obklopeném klečícími poddanými, které sem tam popraví. Když pak přišli o deset let později čeští vyslanci za římským králem a žádali ho, aby svého jediného syna Jana Lucemburského poslal právě do Prahy, těžko se s touto pověstí potýkali.

Centrální vláda v polském království nedržela tak pevně. Na konci 13. století se piastovské panství rozpadalo na jednotlivá knížectví, která se podařilo sjednotit až Přemyslu II. Velkopolskému. Toho ale někdo roku 1296 zavraždil a na polský trůn bylo pretendentů mnoho. Václav neaspiroval na polský trůn přímo. Rozšiřoval svůj vliv postupně. Skrze sňatky, dědictví a přímý nákup. Jeho soupeř, piastovec Vlastislav Lokýtek ovšem činil totéž. Stal se z toho závod o to, kdo sjednotí víc knížectví dřív. A Václav měl navíc kutnohorské stříbro.

Poté se podařil Václavovi majstrštyk. Za ženu získal dceru onoho Přemysla sjednotitele z minulého odstavce, tehdy pouze dvanáctiletou Elišku Rejčku. Na základě tohoto sňatku ho v Hnězdně arcibiskup korunoval polským králem. Psal se rok 1300 a Přemyslovci začali vládnout v Polsku. Václav zavedl v zemi pražský groš, ekonomicky pozvedl ta území, nad kterými měl přímou vládu, ale stále ho neuznávali všichni.

Navíc rozehrál nebezpečnou hru na mnoha frontách. Pro syna Václava III. získal uherskou korunu. Přemyslovská moc se pomalu začala zbytku Evropy zajídat, sjednocení všech tří středoevropských korun pod jednu vládu bylo proti srsti papeži, císaři i francouzské diplomacii. A hlavně říšským knížatům a ostatně i samotným polským knížatům.

Celá vysoká hra skončila roku 1305, kdy Václav II. zemřel, patrně na tuberkulózu. Odkázal synovi Václavu III. hru rozehranou, přičemž jediným trumfem mu bylo kutnohorské stříbro. Z Uher ho vyhnali, polská šlechta se klonila na stranu Vladislava Lokýtka, habsburský římský král s Přemyslovci soupeřil, papež Bonifác VIII. jim nebyl nakloněn.

Václavu III. bylo pouhých šestnáct let, ale kromě špatného výběru společníků a nevěsty mu nebylo mnoho co vytknout. Nakonec na naléhání svých rádců dal a snažil se otcovo dědictví zachovat. Ale po cestě do Polska ho v Olomouci kdosi zavraždil, dodnes nevíme, kdo si vraždu objednal. Vraha dav olomouckých měšťanů roztrhal na kusy, takže toho nešlo vyslechnout. Tak skončila krátká epizoda vlády Přemyslovců v Polsku a také skončila doba pověsti Českého království jako pohádkové země plné stříbra a bohatství. V české národní paměti ovšem žije dál.

Kateřina Charvátová, Václav II. Král český a polský, Vyšehrad, 2007.

Karel Maráz, Václav III. (1289–1306): Poslední Přemyslovec na českém trůně, Veduta, 2007.