Boleslav I. nebyl ani ukrutný, ani zákeřný a možná nebyl ani bratrovrah

Stojím v rotundě sv. Jiří a čekám, až muži přemístí bratrovo tělo do hrobky. Je nás jen pár. Můj nejvěrnější kněz Zbraslav, žena Biagota, malý Boleslav a Mlada. Biagota chtěla děti nechat doma, že to nepotřebují vidět. Ale Boleslav bude vládnout a Mlada je na svůj věk až dost chytrá. Toto je nejdůležitější chvíle našich životů, přenos těla budoucího světce. Vím, co dělám. Rodina u toho musí být, je to taky jejich budoucnost.

Se Zbraslavem jsme celou akci připravovali několik měsíců. Byl to můj nápad, provést přenos bratrova těla v noci. Zbraslav nesouhlasil. Proč v noci? Proč pod rouškou tmy? Už léta se šíří pověsti o zázracích, které se dějí kolem bratrova hrobu v Boleslavi. Lidé by se přišli podívat, až ho budeme slavnostně ukládat do hrobky v naší svatojiřské rotundě. Chtěli by vidět zázrak.

To je právě to. Zázrak. Když jsem se doslechl první zprávy o tajemných světlech v Boleslavi, mohl jsem zajistit, aby se šířily co nejrychleji. A když se jeden malomocný v Boleslavi zázračně uzdravil, mohl jsem mu zaplatit dost, aby si vzpomněl, že se předtím modlil nad Václavovým hrobem. A moji muži, kteří nesli bratrovy kosti z Boleslavi sem, budou na můj příkaz vyprávět o omamné vůni, jaká se linula z hrobu, a o zázracích, které se po cestě staly. To můžu zaručit. Ale když tu všichni budou, když všichni uvidí tu slávu na vlastní oči, nic nezaručím.

Jistě, když jsme ukládali do hrobu bábu Ludmilu, sám jsem cítil tu opojnou vůni, stál jsem tady, kde stojím teď, a přísahal bych, že jsem cítil dotek svatosti. Ale bába Ludmila byla světice. Už když nás s Václavem učila číst Písmo, bylo mi, jako by skrz ni mluvil sám Bůh. Václav byl obyčejný člověk. Světce z něj s Boží pomocí dělám já teď.

Ne, uložíme ho do hrobu pod rouškou tmy, zachováme si tajemství.

Zbraslav se bojí, že to poškodí moji pověst. Už teď se šušká, že jsem bratra zavraždil. Zabili ho přece v mém městě, nechal jsem popravit jeho muže, kteří odmítali pokleknout. Když ho uložím do hrobky tajně, bude se vyprávět, že se ho bojím. Že chci zadusit jeho slávu a skrýt svou vinu. Tím líp. Jestli jsem bratrovi do hrobu pomohl, nebo ne, teď jsem kníže já, ať si šuškají. Mně neuškodí a bratrově mučednické pověsti to pomůže.

Potřebuji ho jako mučedníka, jako světce. Lidé v něj věřili, když žil. Věří v něj teď, když přísahají na zázraky nad jeho mrtvým tělem. Budou v něj věřit i dál. Potřebují v něco věřit. Každý potřebuje v něco věřit.

Bylo to opravdu tak? Pravděpodobně ne. Skutečná realita většinou předčila to, co si my spisovatelé vymýšlíme.

Víme, že Boleslav přenesl Václavovo tělo, a ač mu kronikáři a legendisté předhazují úplně jiné záměry, dobře věděl, co to znamená. Přenos těla mučedníka byl první krok na cestě k jeho svatořečení. A také potom budoval Boleslav kult svého bratra. Ve svém vyprávění jsem trvala raději na jeho nevině, protože v ni věřil profesor Petr Charvát. A upřímně, profesor Charvát nám všem současným i minulým studentům historie z pedagogické fakulty tak chybí, že s ním ráda souhlasím.

Dost nostalgie, dost beletrie a dost legend. Podívejme se na příběh skutečného Boleslava I. zvaného Ukrutného a na jeho význam pro české dějiny.

Po Václavově smrti převzal Boleslav vládu nad knížectvím, ale nešlo o klidný transfer. Legendisté tvrdí, že povraždil všechny Václavovy příznivce, kteří se mu odmítali podrobit. Jak dramatické to bylo, nevíme, ale víme, že nešlo o hladké předání moci. A pak tu byla zahraniční politika, která znamenala v Boleslavově podání obrat o 180 stupňů.

Nejenže odmítl platit tribut Sasku, ale dokonce se pustil do otevřeného konfliktu s římským císařem Otou I. Ota po Jindřichu Ptáčníkovi, se kterým podepsal mír Václav, pokračoval v otonské dynastii. Tato saská rodina vládla střední Evropě a brzy udělá z Východofrancké říše silnou Svatou říši římskou. Boleslav si musel tedy být svou pozicí v Čechách velmi jistý, pokud se pustil do takového boje.

V roce 950 se ale český kníže a římský císař smířili. Boleslav uznal vazalský vztah k císaři, ale jako respektovaný partner. Ano, formálně podřízený, ale nikoliv jako leník, ve skutečnosti tím zajistil českému státu mezinárodní uznání – klíčový krok, který jeho předchůdcům chyběl.

Zatímco mezinárodní politika byla jeho strategickým vítězstvím, doma se Boleslav soustředil na budování státu od základů. A to doslova. Pokračoval v budování hradišť jako jeho strýc a otec. Hradiště nebyla jen o vojenské obraně – jednalo se o centra správy, výběru daní i symboly knížecí moci. Na nich stál celý jeho stát. Navíc Boleslav posiloval obranyschopnost státu a jeho vojsko se otrkalo na několika zahraničních kampaních. Spolu s císařem Otou se například zúčastnil tažení proti Maďarům.

Boleslav nebyl jen válečník a stavitel, ale i mistr sňatkové politiky a prozíravý otec. Jeho dcera Doubravka se provdala za polského knížete Měška I. Poláci dodnes vidí Doubravku jako kněžnu zakladatelku, která přinesla do Polska křesťanství, právě kvůli sňatku s ní Měšek I. konvertoval ke křesťanství, a začlenil se tak do rodiny evropských vládců. Za Měškovy vlády byl český vliv v Polsku znatelný, ačkoliv jak poroste polská hvězda za Měškova syna, karty se rychle obrátí.

Důležitou roli pro úspěch Boleslavovy vlády hrála i jeho starší dcera Mlada. Ta se vydala na odvážnou misi do Říma, aby od papeže Jana XIII. získala povolení k založení pražského biskupství. A uspěla. Český stát tím získal duchovní samostatnost, což bylo zásadní pro jeho nezávislost na okolních mocnostech. I když se výsledky její mise naplnily až za vlády Boleslavova syna, základy položila právě za jeho vlády. Mlada také založila klášter benediktinek při rotundě svatého Jiří na Pražském hradě, stala se jeho první abatyší a založila tradici, že se abatyšemi tohoto vlivného kláštera stávaly princezny z přemyslovského rodu.

Boleslav možná Václava odstranil, možná ne, historici se neshodují. Ale víme, že to byl Boleslav, kdo prakticky z Václava udělal našeho národního světce. Už tři roky po jeho smrti nechal přenést jeho ostatky do Prahy a začal podporovat jeho kult. Proč? Protože pochopil, že stát potřebuje nejen vojsko a hradiště, ale i ideu, která sjednotí lidi. Kult sv. Václava se stal základem české identity a legitimizoval vládu Přemyslovců na staletí.

Boleslav I. nebyl jen „ukrutný“ kníže. Byl to muž, který proměnil české knížectví v respektovaný stát. Zajistil mezinárodní uznání, vnitřní stabilitu, církevní samostatnost a vytvořil myšlenkový základ, na kterém český stát stál dalších tisíc let. Bez něj by české dějiny vypadaly úplně jinak.

Víme o něm málo, ale já se s trochou básnické licence domnívám, že byl dost pragmatický na to, aby se místo truchlení nad svým místem v českém národním pekle radoval z toho, jak daleko jsme jako český stát došli i díky němu.

CHARVÁT, Petr. Václav, kníže Čechů. Praha: Vyšehrad, 2011.

CHARVÁT, Petr. Zrod českého státu 568–1055. Praha: Vyšehrad, 2007.

TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530–935). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008.