Článek
Povím vám příběh, který se stal před několika dny, tedy v prosinci roku 2024.
Zveřejnila jsem článek o počátcích bulharského státu, který jste možná četli, ale kontroverze se strhla okolo jeho původní anglické verze na mém anglickém Facebooku.
Ozval se mi jeden kritik, který sice něco z článku kvitoval, ale následně uvedl, že v něm mám zásadní chyby. Protože jsem dáma na výši, tak jsem mu místo štiplavé odpovědi poděkovala a pustila jsem se po soukromých zprávách do diskuze s kritikem.
Zjistila jsem, že v lecčems měl pán pravdu, také se z něj vyklubal bulharský student historie v doktorském programu, který se specializuje na nejstarší bulharské dějiny. Když si ukousnu tak velké sousto jako psát o historii zcela mimo svůj záměr, musím přijmout kritiku. Ale nakonec jsem pochopila, jak moc o interpretaci historie je.
Cyril a Metoděj - Takto se ten příběh vypráví u nás:
Žili dva bratři, narodili se v Soluni matce, která pravděpodobně měla slovanský původ. V Soluni žilo tehdy mnoho Slovanů, proto jim minimálně Konstantin, jazykově nadaný mladík, rozuměl. Tehdy si ovšem byly všechny slovanské řeči velmi podobné, jazyk jižních a západních Slovanů se tolik od sebe nelišil.
Jednoho dne přišlo pozvání od moravského knížete Rostislava. Dostal odvážný nápad, chtěl založit samostatnou církevní jednotku mezi západem a východem a k tomu potřeboval učitele ve slovanském jazyce. Císař se rozhodl mu vyhovět, pověřil Konstantina, udělil mu povolení kázat v jiném jazyce než v latině a Konstantin vynalezl nový jazyk, staroslověnštinu. Vymyslel ho tak, aby mu všichni Slované rozuměli, a přesto se hodil pro liturgické texty. K novému jazyku vytvořil také písmo, hlaholici. S tím přišel na Moravu.
Na Moravě se bratrům chvíli dařilo, ale nakonec to nevyšlo. Konstantin přijal jméno Cyril a zemřel v klášteře v Římě, kde hlaholici před smrtí zdokonalil, aby lépe odrážela potřeby slovanského jazyka.
Metoděj se ještě chvíli snažil, než také umřel.
Slovanská církev na Velké Moravě neměla budoucnost, kníže Svatopluk se přiklonil k Západu a staroslověnské kněze vyhnal. Po jeho smrti nečekala nicméně velká budoucnost ani Velkou Moravu. Učedníci Cyrila a Metoděje se vydali na východ a přijali pozvání bulharského cara Borise, který chtěl zkusit to, co zkoušel Rostislav.
Založit vlastní samostatnou církevní jednotku nezávislou na Římu nebo na Konstantinopoli. Na rozdíl od Rostislava uspěl, založil novou církev a dvě vzdělanostní centra, kde vzniklo spoustu skvělých literárních děl.
Staroslověnština se stala jazykem slovanské církve a staroslověnští vzdělanci vzali poslední verzi hlaholice a přizpůsobili ji potřebám nové církve, přejali do ní prvky z řečtiny. Vzniklo písmo, které používají mnohé slovanské národy dodnes.
Slovanská církev v Bulharsku se šířila a jejím dnešním dědictvím je pravoslavná církev, kde už se sice nemluví staroslověnsky, ale oficiálně se k té původní bulharské církvi vztahuje.
Tak máme my, nebo spíš Moravané mezi námi, svou stopu v dnešní východní Evropě. Nebýt Rostislavovy odvahy a invence, nebyli by přišli Konstantin a Metoděj do Evropy. Konstantin by nevymyslel staroslověnštinu ani hlaholici, nebyl by tu nový liturgický jazyk, bulharská církev by ho nemohla využít.
Některá písmena i v dnešní azbuce jsou rozpoznatelná ve staré hlaholici, no ne?
Cyril a Metoděj – bulharská verze:
Stejná fakta, stejný příběh. Ale jak jinak to zní!
V Bulharsku pod vládou cara Borise I. vznikla dvě centra vzdělání. Zde mniši, žáci jakéhosi Cyrila a Metoděje, vytvořili nové písmo, Cyrilici, které pojmenovali po svém učiteli. To písmo se trochu podobalo písmu, jaké kdysi v Římě Cyril vytvořil, ale je velmi, velmi odlišné. Vymysleli ho svatí Klement a Naum, dva vzdělanci z kláštera na břehu Ochridského jezera.
Toto písmo dnes používají téměř všechny slovanské národy ve východní Evropě. Car Boris založil zcela novou bulharskou církev, která se rychle šířila, a její dědictví dodnes vidíme v pravoslavných kostelech po celém světě.
„Ale ta cyrilice přece byla založena na hlaholici, ne?“ ptá se zklamaná historička z Čech. Nemůže totiž zapomenout na nebohého Konstantina, který se jí v tomto příběhu nějak ztrácí.
„Trochu, ale jen drobně,“ odpovídá nelítostný bulharský historik, „ale cyrilici vytvořil svatý Naum u Ochridského jezera.“
„Ale to písmo bylo stvořeno pro liturgii a psaní ve staroslověnštině, tehdy oficiálním jazyku bulharské církve. A tu přece vytvořil Konstantin. To musíš uznat!“ nedám se.
„Ano, bylo založeno na staroslověnštině neboli starobulharštině.“
(Originál této rozmluvy se odehrál v angličtině, „Old Church Slavonic“ neboli „Old Bulgarian“.)
Zmatená česká historička se nezmůže na slovo a raději odpoví, že už musí odejít od počítače vařit večeři, ale nelítostný bulharský historik pokračuje.
„Konstantin založil přece nový jazyk na bulharských dialektech, kterými se mluvilo v Soluni. Jeho matka byla pravděpodobně Bulharka, takže bulharsky uměl.“
Tak toto je bulharská interpretace stejných faktů.
A jak to bylo doopravdy? Česky, nebo bulharsky? A je vůbec nějaké doopravdy?
Zde jsou holá fakta.
Konstantin založil svůj jazyk na slovanské řeči, kterou slýchal všude kolem sebe. V Soluni (byzantském, tedy oficiálně jazykově řeckém městě) žilo mnoho Slovanů. Byli to etničtí Bulhaři? Pochybuji, že pro tuto skutečnost bulharští archeologové nějaké nevyvratitelné důkazy mají. Ostatně, Bulhaři v této době zdaleka nebyli úplně jednolitou masou národně uvědomělého lidu. Elitní kasta bulharského státu vzpomínala na své turkické kořeny a minulost na asijských pláních a většinové slovanské obyvatelstvo mluvilo tak, jak se jim hodilo, tedy různými dialekty.
Byla Konstantinova matka Bulharka? Klidně mohla být. Možná byla slovanského původu, možná malému Konstantinovi zpívala slovanské ukolébavky, možná dokonce v bulharském dialektu, ale to se už nikdy nedozvíme. I když bulharským historikům se tato interpretace moc líbí.
Rostislav požádal o učitele pro Velkou Moravu. Konstantin a Metoděj tam šli. Konstantin vytvořil jazyk a písmo. Na Moravě založili církev, která mluvila tímto jazykem a psala tímto písmem. Pak měli nějaké těžkosti, Konstantin zemřel v Římě a písmo předtím zdokonalil.
Metoděj se vrátil na Moravu, politicky mise selhala, vyučil několik svých věrných, mezi nimi třeba Gorazda nebo Nauma.
Kníže Svatopluk je všechny vyhnal.
Car Boris je přijal.
S tím, co uměli a znali, přišli do Bulharska. Tady rozvíjeli staroslověnské písemnictví, vytvořili písmo. To obsahuje prvky hlaholice a řečtiny. (Lingvisté mezi vámi mi jistě vysvětlí v jakém poměru, to by se také dalo počítat mezi fakta, i když… opravdu?)
Bulharská církev se šířila po slovanských státech na Balkánu, v kostelech se mluvilo staroslověnštinou a psalo cyrilicí. V Bulharsku a jinde na východě se dodnes píše cyrilicí.
Toto jsou fakta, která zrazuje použití jazyka
Chci-li to dát do spojitého příběhu, musím použít slova. Slova jako „vytvořil“, „založili“ nebo „rozvíjeli“. Ta slova sama v sobě už implicitně obsahují význam, jsou interpretací. V bulharské interpretaci Konstantin nic „nevytvořil“, spíše „přijal“. A tak můžeme pokračovat dál.
Bulharská interpretace není špatně, neexistují fakta, která by vyvrátila bulharský původ staroslověnštiny. Česká interpretace není špatně, neexistují fakta, která by vyvrátila, že bez Rostislavovy iniciativy by žádná bulharská církev nebyla.
Faktem zůstává, že v bulharské interpretaci vzniku slovanské církve a cyrilice, u nich dodnes používané abecedy, zcela mizí moravská stopa. Konstantin byl jakýsi byzantský misionář, který na základě „starého bulharského dialektu“ vymyslel jazyk, který donesl na Velkou Moravu. Ta je v příběhu nepodstatná. Ta mise stejně nic nepřinesla.
Konstantin a Metoděj jsou v tomto příběhu dvojička neúspěšných misionářů, kteří pouze vychovali několik naprosto brilantních lingvistů a teologů. Ti pak chytře odešli do Bulharska, kde mohli s tím, co se naučili od těch dvou Byzantinců, vymyslet téměř nové písmo a mluvit staroslověnsky. Tomu v Bulharsku všichni rozuměli ne proto, že v 9. století se všechny slovanské jazyky sobě podobaly (jak dodnes tvrdí většina českých historiků), ale proto, že přece to byl starý bulharský dialekt.
Moravskou stopu v tomto příběhu Bulhaři nepotřebují, v tomto příběhu vede jasná linie ze Soluně na břehy Ochridského jezera, odbočka na Velkou Moravu byla jen takové zdržení na cestě k velkému bulharskému zázraku.
(Naopak, Rostislav by se měl klanět Bulharům, bez nich by neměl staroslověnštinu, no ne?)
Neptala jsem se, jaké národnosti byl svatý Naum, jeden z žáků Metoděje, který tu cyrilici vymyslel. Přišel z Moravy, jeho etnický původ neznáme ani my, ani Bulhaři.
Taky jsem se neptala na nebohého svatého Gorazda, který byl jistojistě čistokrevný Moravan a statečně nesl Metodějův odkaz možná až do samotného Bulharska, ačkoliv kam až během svých let pronásledování došel, nevíme.
Tady tedy máte, milí čtenáři, černé na bílém ukázku toho, co my, historici, neustále říkáme, že historie není jedna. Jsou různé verze. Poslední dobou se to snaží naučit děti i mnozí učitelé dějepisu a naráží na odpor ze strany rodičů. Prý manipulují, prý relativizují fakta, prý mají vykládat fakta a nic než fakta.
Ale přiznejme si to, fakta jsou jako kolíčky, které samy o sobě na šňůře nic neznamenají. Přijměme, že verzí historie, rodinné historie, národní historie nebo osobní historie, může být víc. Budeme si tak i mezi sebou lépe rozumět.
Děkuji, že mě čtete. Upište se k odběru a přidejte se do party, která chce chápat dějiny.
Zdroje:
Jarmila Bednaříková, Zdeněk Měřínský, Aleš Homola, Stěhování národů a východ Evropy: Byzanc, Slované a Arabové, Vyšehrad, 2006.
Barbora Jiřincová, Ancient Slavic Origins, Flame Trees, 2024.
Jan Rychlík, Dějiny Bulharska, NLN, 2000.
Vladimír Vavřínek, Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem, Vyšehrad, 2013.