Děti nejsou práce. Mateřská není zaměstnání

Sama mám občas pocit, že mateřství je moje práce a děti úkol, který mi někdo přidělil. Když si ale uvědomím, že to tak není, že jsme prostě čtyři lidské bytosti, které spolu žijí, tak je to příjemně osvobozující. Proč? Protože pak zmizí ten tlak na výkon.

Končím s prací, zavírám za sebou dveře domácího kanclu, vstoupím do obýváku, kde sedí rodinka. Všichni si něco hrají a pes vrtí ocasem.

„Tak co, děti, dáte si něco k jídlu?“ ptám se.

„Už jsme měli.“

„Aha… Tony,“ zavolám na staršího syna. „Máš úkoly?“

„Jsou hotový, teď hrajem, neruš nás,“ odpoví manžel.

„Takže,“ začnu nejistě „všichni jsou spokojený, nikdo mě nepotřebuje…“

Odpovědí je mi ticho a jediný, kdo se dožaduje pozornosti, je vlhký a studený psí čumák.

Ale když mě nikdo nepotřebuje… když není třeba nic dělat, tak… proč mám pocit, že musím něco dělat?

Do krku se mi vkrádá lehká úzkost a neodbytný pocit, že takhle to být nemá. Nemůžu si jen tak sednout s rodinou, dát si kávu, otevřít knihu a prostě být s nimi.

Možná ne, protože většinou matka vejde do obýváku a dopadne na ní salva požadavků.

Po mámách pořád někdo něco chce.

Ale my jsme je to naučily.

Napadlo vás někdy, že výchova dětí není o nás (být dokonalá matka, dělat věci správně), ale o nich? Hodně to změní pohled na věc.

Výchova dětí je nejdůležitější práce na světě.

Chce se mi nadávat, když tuhle větu čtu.

Obvykle to někde píšou ženy, které se tím snaží dosáhnout uznání za to, co každý den pro rodinu dělají. A já to chápu. Obětujeme svou kariéru, abychom zůstaly doma. Jsme to většinou my, kdo si po mateřské vezme částečný úvazek, abychom zvládaly péči o stále nemocné děti.

A když to udělá muž, musí si to obhájit, není to samozřejmé.

Třeba říká toto: „Mohl bych pracovat a dělat přesčasy, jak se ode mě očekává. Ale já chci radši být víc doma s dětmi, protože rodičovství je ta nejdůležitější práce na světě.“

Snažíme se získat od někoho uznání za to, co děláme pro děti. Děláme to přece pro společnost, pro lepší budoucnost.

„Hej, společnosti, koukej si nás za to vážit. Děláme to pro tebe. Vychováváme další generace.“

Ale není to vůči těm dětem trochu nefér?

Co je jim po společnosti?

Co jim záleží na dalších generacích? O tohle se přece neprosily. Jsou tady, chtějí dospět, chtějí žít. Máme je vychovat k tomu, aby přijaly odpovědnost za své činy a samy se rozhodovaly. Bude to na nich. I když je ve všech směrech zklameme, budoucnost společnosti bude na nich. Neberme jim ji.

Když si říkáme, že plníme důležitou společenskou úlohu, tak se z našeho rodičovství zase stává úkol. A to není dobře.

Je to začarovaný kruh. Ženy zůstávají doma (většinou ženy, omlouvám se chlapům) a cítí se nedoceněné. A tak se snaží být ve své nové roli a v nové práci alespoň co nejlepší. Z výchovy dětí si udělají práci na plný úvazek, kterou nikdy neměla být.

Péče o středověkou domácnost byla prací na plný úvazek, protože příprava obyčejné snídaně zabrala hodiny; ženy musely prát a spravovat oblečení, starat se o zvířata, sklízet úrodu a vařit pro rodinu i čeleď, pokud byly dostatečně bohaté, aby čeleď měly. A pokud nebyly bohaté, chodit žebrat a shánět jídlo pro rodinu. Pokud vás téma zajímá, přečtěte si můj článek o ženách ve středověku.

Dnes už to dělat nemusíme. Zůstáváme doma a staráme se o děti, protože většinu práce za nás udělají moderní supermarkety a technika. Ale musíme zůstat doma, protože na rozdíl od žen v minulosti si nemůžeme vzít dítě na pole nebo do chléva a děti nemají kolem sebe další houf starších dětí, které by je zabavily a postaraly se o ně. A hlavně naše děti nejsou vedeny k tomu, aby převzaly svůj díl odpovědnosti. Desetileté dítě by bylo v předindustriální vesnici považováno za dostatečně staré na to, aby vykonávalo pochůzky, jako je sběr lesních plodů a odvádění domácích zvířat na pastvu.

A muselo by si vzít své mladší sourozence (a sourozence své sousedky a naší švagrové), aby matky mohly dělat svou práci.

Ale neřešme, jak se to stalo. Jsme doma, protože dnes to tak je; tak funguje moderní společnost. A my se cítíme nenaplněné, nevyužité a nedoceněné, protože ta práce opravdu není tak těžká, jako byla práce ženy v domácnosti v předindustriální době. Je to na hlavu, ale není to řehole. A tak se snažíme vyniknout a chceme, aby ostatní ocenili, jak dobře tu práci děláme.

Děti se tak stávají naší prací a pomalu se zdá, že rodičovství už není o nich, ale spíše o nás.

Děti potřebují matku; nepotřebují dokonalou matku.

Pokud si s nimi hrajete, abyste rozvíjela jejich jemnou motoriku, není to o nich, ale o vás.

Evoluce je plně vybavila, aby si jemnou motoriku rozvíjely samy. Vaším úkolem je dát jim cokoliv dostatečně malého, aby si to mohly procvičit, a dát jim klid a čas si to zkoušet.

Pokud se snažíte uvařit nejlepší jídlo v okolí, není to o nich, ale o vás.

Kus chleba s čerstvou zeleninou, ovocem, čerstvým sýrem a čistá voda by stačily. A klidně pořád dokola. Klíčový je dostatek makro i mikro živin, ale v jídle nemusí být celá plejáda chutí, a ještě k tomu každý den jiná.

Dokud jsme je sladkostmi a dokonalými koláči a skvělými omáčkami nerozmazlily, jejich mozečky to věděly. Teď už si vybírají.

Najednou člověk přestává řešit detail, a zamyslí se nad tím, co je skutečně dobré, a co špatné.

S ohledem na dlouhodobý cíl rodičovství.

Co je hlavní cíl rodičovství?

Chceme vychovat samostatné jedince, kteří jsou připraveni přijímat životní výzvy bez sebelítosti a svalování viny na druhé. Máme z nich vychovat dospělé lidi, kteří cítí lásku a soucit s lidmi kolem sebe, jsou připraveni pomáhat a vědí, kdy říci ne, protože dokážou respektovat hranice své i ostatních.

To je náš úkol.
Většina snah o to být dokonalá matka k tomuto úkolu nesměřuje, nebo ho dokonce sabotuje.

Pokud jsou děti naším zaměstnáním, pak jsou středem našeho vesmíru, což opravdu nepřispívá k budování pevného charakteru.

Děti vnímáme jako práci, protože od zaměstnání naše společnost odvozuje hodnotu nás jako člověka. My od své práce odvozujeme svou hodnotu a identitu.

Ale to není vůči těm dětem fér. Jsou to lidské bytosti; jejich životy nejsou naše, abychom je takto využívaly.

Rodičovství prostě není práce.

Jsme lidé, oni jsou lidé a my máme tu čest doprovázet je na cestě k dospělosti. Naším největším úkolem je milovat je, být s nimi a jednoho dne je nechat jít.

Odolejte tedy pokušení hledat ve své rodičovské roli naplnění.

Budete se cítit svobodnější, a možná to z vás i udělá lepšího rodiče.

Milena Lenderová , Božena Kopičková , Eduard Maur, Žena v českých zemích od středověku do 20. století, NLN 2008.

Maslow, A. H.: Motivace a osobnost. Praha: Portál, 2021