Když český trůn hledal dědice: Eliška, Jan Lucemburský a začátek nové éry

Roku 1310 se dostavilo české poselstvo k římskému císaři a mělo jasno v tom, co chce. Chtěli po císaři, aby svého jediného syna oženil s druhorozenou princeznou Eliškou a poslal ho s nimi do Čech udělat tam pořádek. Císař z nich nebyl úplně nadšený. Chystal italskou cestu, chtěl císařskou korunu (takže bychom technicky vzato o něm měli mluvit jako o králi) a Čechům nedůvěřoval. Nebylo to tak dávno, co vyhnali jednoho krále – manžela Eliščiny starší sestry Anny a kdy záhadným způsobem zemřel jiný jejich král, manžel Eliščiny macechy Rudolf.

Jistě, ten zemřel na úplavici, na epidemickou nemoc, která se epidemicky ve vojsku nešířila. A vraždu posledního krále Eliščina bratra starou 4 roky ještě nikdo pořádně nevyšetřil. Do téhle země má poslat svého jediného syna?

Máte-li rádi seriál Hry o Trůny, vězte, že česká historie postačí, pokud netrváte na dracích (oživlé mrtvoly v místním folkloru najdete, o čemž svědčí skvělá dizertační práce mé ctěné kolegyně Heleny Chalupové). Dva mrtví a jeden vyhnaný král za pouhé 4 roky. Provdaná královna vdova, podruhé vdovou, dvě princezny soupeřící o moc a mocenský střet celoevropských zájmů, to všechno v jednom malém království.

Abychom pochopili, proč ti všichni kandidáti na český trůn českým pánům nestačili a proč hledali až v daleké západní Evropě, musíme si shrnout chaos, který po roce 1306 v českém království zavládl.

Přemyslovci seděli na českém trůně (královském či knížecím) nejpozději od 9. století. Ač hranice se měnily, autorita vládnoucího rodu v pražském centru nebyla nikdy zpochybněna. Nejméně 400 let si nikdo nedovedl představit jako vládce země nikoho jiného než Přemyslovce. Skutečná historie se liší v tom, že nosná myšlenka vám stačí, nepotřebujete k nezpochybnitelné autoritě ani draka. Přemyslovci svou autoritu odkazovali ke svatému Václavu, jeho patronství nad českými zeměmi všichni ctili. Ctíme ho i my, když se v dobách krize shromažďujeme „pod koněm“. Václav byl Přemyslovec, a ač všichni jeho nástupci byli potomci jeho bratra Boleslava, nezapomněli se na něj odvolávat. Přemyslovci ale najednou nebyli, alespoň v mužské linii, a s ženským nástupnictvím nikdo nepočítal. Přemyslovské princezny mohly panovnickou legitimitu pouze symbolicky přenést, samy žádný nárok na trůn neměly.

Ale symboly jsou mocná věc dnes a ještě mocnější ve středověku. Starší Anna byla už dlouho provdaná za Jindřicha Korutanského. Markéta provdaná za lehnického vévodu do hry zasáhnout neměla, lehnický vévoda o Čechy zájem nejevil. Mladší Eliška byla svobodná a vdova po starém králi Václavu II., vdova Eliška Rejška skrývala v dětském pokoji nejmladší pětiletou přemyslovskou princeznu Anežku, jejíž práva by možná ráda hájila. Proto se také provdala za habsburského prince.

Manželé královny vdovy a nejstarší princezny, Habsburk a Korutanec, se do sebe pustili. Každý měl svou kliku českých šlechticů a zahraničních spojenců. Když na břehu řeky Otavy u jezu Svaté Pole vydechl naposledy během válečné kampaně Rudolf, jehož pomníček doplňuje sbírku pomníků utopených vodáků a plavců, Jindřich zůstal jako jediný kandidát na český trůn a mohl s Annou vládnout.

Ale Jindřich nebyl z nejschopnějších panovníků, jeho rakouští sousedé vytrvale plenili Tyroly a Korutany a útrapami zmožená tyrolská šlechta se proti němu bouřila. Česká pokladna zela prázdnotou, čeští páni si za poslední léta zvykli rozhodovat a nový král se jim začal zajídat. Silná skupina kolem nejmocnějších šlechticů držela krále v šachu, bojovala o moc s měšťany a v zemi vládla tak trochu anarchie. Proto se už od roku 1309 ozývaly hlasy, které navrhovaly vyměnit tohoto tyrolského krále za někoho nového. Nový král, nový začátek, třeba mu to půjde líp.

Jak už jsme řekli, Jindřichovi se nechtělo svého syna vydat českým pánům jako rukojmí. Chápal, že 14letý kluk to s nimi bude mít těžké. Nabídl jim svého bratra Walrama, údajně nejkrásnějšího rytíře Evropy, ale Češi chtěli královského syna.

Chtěl to odložit, chtěl českým šlechticům předhodit bratra Walrama, dospělého a protřelého rytíře, který by udělal ten pořádek, o který oni žádají. Ačkoliv někteří čeští historici o tom pochybují a považují celou záležitost s Walramem za smyšlenku nebo vějičku ve vyjednávání, kterou Jindřich využil. Podle kronikářů Eliška sama přesvědčila Jana a jeho matku svou krásou a důvtipem, Jan se zamiloval a ke sňatku došlo. Novomanželé přijeli do Čech.

Jestli Jan čekal slavný příjezd do zářící země, byl velmi brzy zklamán. Bez politických zkušeností, se sebevědomými, chamtivými a hlavně vzájemně se hašteřícími českými pány v zádech měl zkrotit anarchii, která v léty válek zbídačené zemi vládla. Byl zvyklý na francouzský přepych, rytířskou kulturu a v Čechách se mu nelíbilo. Brzy vychladla také jeho láska k Elišce. Starší princezna sice dlouho byla svému muži oporou v konsolidaci moci, ale Jan byl silná osobnost a vedle silné ženy se brzy přestal cítit dobře. Navíc se vůbec neshodli na pojetí panovnické moci. Eliška snila o návratu časů jejího otce, silného až despotického vládce, který z jednoho centra ovládal celou zemi, a šlechtici se neodvážili pípnout. Jan byl vychován ve francouzském stylu, ve kterém král se svými šlechtici v 14. století diskutoval, a mocní vévodové rozhodovali spolu s ním.

Přesto z jejich sňatku vzešly minimálně dva skvosty: starší Václav/Karel a mladší Jan Jindřich (a několik dcer). Nebýt sňatku vyjednaného před 714 lety, neměli bychom katedrálu sv. Víta ani Nové město pražské. Nekonal by se Kostnický koncil, snad ani husitské války. Česká historie by se ubírala zcela jiným směrem. A je-li pravda, jak tvrdí kronikáři, že o novém českém králi tehdy rozhodla krása a důvtip jedné sebevědomé princezny, která si sedla se svou budoucí tchyní, pak si pamatujme jedno. Ani v historii není radno podceňovat důvtip a krásu žen a vliv matek na své syny.

Děkuji, že mě čtete. Upište se k odběru a přidejte se do party, která chce chápat dějiny.