Článek
2020
Když jsme před čtyřmi lety na 28. října zůstali s dětmi doma a já neměla, jak je zabavit, stavěli jsme českou vlajku z Lega.
Toník se ptal: „A co je to za svátek, maminko?“
„Víš,“ zamyslela jsem se. „To má naše republika narozeniny.“
„Hm,“ odpověděl Toník. „Tak to bude asi dort. Když má někdo narozeniny, vždycky je dort.“
Tak jsme museli koupit dort. Koupili jsme jen pár kousků a na něj svíčky. A vystřihli 102, když slavila republika těch 102 let.
„Když má někdo narozeniny, tak je oslava,“ trval na svém Toníček.
Tak jsme zavolali dědu a připili si na zdraví naší milované republiky. Děda si vzpomněl, že má doma starodávný prapor. Jako sokol a vlastenec, který narozdíl od nás tu starou pohádkovou republiku zažil, měl z naší oslavy velkou radost. Manžel byl vyhnán na půdu, aby na poslední chvíli vyvěsil prapor z vrchního okna našeho domku.
2021
Další rok jsme byli na oslavu řádně připraveni. Prapor vlál už od rána. Dort byl koupen předem a připraven. Z marcipánu jsme vytvářeli státní symboly. Pan Masaryk i tentokrát přihlížel přípitku a sfouknutí svíčky s číslovkou 103.
2022
Z naší oslavy republikových narozenin se stala rodinná tradice a můj nejoblíbenější svátek. Čert vem Halloween nebo Valentýn, my slavíme republiku. Všichni. Děti zdobí dort, a protože Toník miluje vlajky, letos jsme zdobení posunuly na vyšší úroveň. Sehráli jsme s vlajkami celou první světovou válku a dort osadili vlajkami Dohody a Centrálních mocností. Takové krájení dortu pak přináší vtipné rozhovory jako:
„Kdo sní Sovětský svaz? Nedáme ho psovi?“
„Neblbni, bude mu z toho blbě…“
Potřebujeme svátky a potřebujeme rituály. Všichni. Děti nejvíce. Rituály spojují, vytvářejí vztah. Mezi lidmi i s předmětem oslavy. A tak jsem si právě dnes, na ty republikové narozeniny dovolila napsat jménem naší oslavenkyně dopis těm, kdo ji zakládali.
