Jednou v roce na Vánoce vsadili Karlovi na hlavu korunu

Všichni totiž víme, že muslimové Vánoce neslaví.

Ale jedna událost notně narušila pokojné prožití svátků a zaslouží si naši pozornost.

Od Járy Cimrmana by si Karel Veliký ovšem vysloužil ohromnou pochvalu. Datum jeho korunovace – tedy 25. prosinec roku 800, si pamatuje snad každý. A v žákovských knížkách se to hemží jedničkami, jak pravil klasik. Druhou funkci zmíněné události tedy chápeme. Ale co ta první? Jaký význam v sobě vůbec moment, kdy papež Lev III. v Římě vložil císařskou korunu na skráně franckého krále, obsahoval?

Když učím studenty prvního ročníku úvodu do studia dějepisu pomocné vědy historické – tedy druhy písma, právnických dokumentů nebo míry a váhy, historický vývoj kopíruje vždy stejnou linku. Po rozpadu západní části římské říše (rok 476) vládne chaos. Od devátého století v průběhu tzv. karolinské renesance (kulturního působení na dvoře Karla Velikého) se písma, formy latiny, míry a váhy lehce sjednocují.

Tato kostra platí pro většinu kulturních oblastí. Římská říše se nerozpadla roku 476, jak se dodnes učí. Postupný rozpad probíhal před tímto rokem a ještě dlouho po něm. Ale ke konci pátého století se nerozpadalo původně jednotné kulturně latinské prostředí po politické stránce. Ztráta jednoty se projevila především v kulturní oblasti. Jednotlivé barbarské národy používají své jazyky, své písmo, své míry a váhy.

Jako jednotící prvek působí církev, která přebírá latinskou vzdělanost. Ale ta má dost starostí s tím, jak křesťanství pohanům vysvětlit a přizpůsobit (nezapomínejme, že původně anticko-židovské náboženství se v této chvíli barbarizuje, přijímá především germánský naturel). Církev tak vzdělanost a kulturu spíše uchovává, než předává dál.

Na troskách vzniká francká říše, jejíž vládci se se střídavými úspěchy snaží sjednocovat velkou část západní Evropy. Kulturní sjednocení za tím politickým pokulhává ještě víc. Ale christianizace Evropy v této době (5.–8. století) pokračuje v plném proudu a zakládají se kláštery jako centra budoucí vzdělanosti a kultury. Skutečné sjednocení ovšem přichází právě s Karlem Velikým. Výbojná politika tohoto panovníka ho zavedla roku 800 právě až do Itálie. Ovládl území patřící germánským Langobardům, prohlásil se italským králem.

Obnovením císařství pak založil tradici, která bude trvat až do 16. století. Tedy zvyk, že císař římské říše (později Svaté říše římské) si pro císařskou korunu jezdí do Říma k papeži. Musí při tom projít vytrvale odbojnou Itálií, která formálně tvoří součást říše. Tato „římská jízda“ se stane největším projevem moci středověkých císařů. Protože italští pánové a italské republiky se jako součást říše nikdy moc necítili. Aby obrovskou říši udržel pohromadě, uchýlil se Karel také ke správním reformám, které ho přetrvaly.

Karlova říše se po jeho smrti poměrně rychle rozpadla. Na západní a východní polovinu. (Itálii nechme stranou.) Z té západní vznikla – hodně hrubě řečeno, Francie. Z té východní potom Svatá říše římská – mnohem později Svatá říše římská národa německého a ještě později Německo. Evropská unie každoročně uděluje v Cáchách (oblíbeném centru Karlovy moci) Cenu Karla Velikého pro evropskou myšlenku nadšenému mládí. Nutno připomenout, že Karel Evropu sjednocoval postaru – ohněm a mečem. A vládl tak, jak bylo v raném středověku obvyklé – ze sedla koně. Kde byl král/císař, tam platil zákon. Kde nebyl, inu, občas někdo povstal, občas někdo odpadl od křesťanství, občas někdo vyplenil sousední území. Karel proto nemohl centrum moci stavět pouze v jednom místě. Nejčastěji pobýval v oblíbených Cáchách. Ovšem moc musel vykonávat při neustálém cestování po říši. Tak snad také v tom se současná Evropa inspirovala.

Bezpochyby největší změnu pro budoucnost nepřinesla Karlova politika, nýbrž jeho kulturní činnost. Na své dvory si zval učence a umělce, zakládal kláštery. Oficiálně zavedl tzv. karolinskou libru jako základní jednotku hmotnosti. Tím do budoucna významně přispěl k sjednocení měr a vah. S touto reformou úzce souvisí prosazování nového měnového systému založeného na stříbrném denáru. Na jeho dvoře vzniklo nové písmo, tzv. karolina neboli karolinská minuskula, kterou se psalo dalších několik stovek let.

Díky reformě správy a snaze udržet moc také v této době dochází ke sjednocení právní kultury. Vzniká a šíří se románský sloh. S určitou nadsázkou lze říct, že právě Karlovým působením se datuje počátek té raně středověké kultury, kterou známe. A která se (především prostřednictvím církve, která zodpovídá za šíření vzdělanosti a do jisté míry i umění) šíří po celé západní a s jistým zpožděním i střední Evropě. Papež Lev III. tedy 25. prosince 800 korunoval právě toto. Vznik kulturně jednotné středověké Evropy. Protože to Karla, na rozdíl od politické jednoty, přežilo.

Tak vám spolu s Karlem přeji krásný Boží hod a vánoční svátky.

Christopher Dawson, Zrození Evropy, Vyšehrad, 1994.

Francis Rapp, Svatá říše římská národa německého, Od Oty Velikého po Karla V., Paseka, 2007.