Článek
Když jsem ještě neměla psa, diskuzí o psech na volno jsem se moc neúčastnila. Jistě, naše sousedka vlastní dva krátkosrsté ohaře, kteří mi skákali málem až do kočárku, ale jelikož mám psy ráda, vlastně jsem nadávala málokdy. Stejně tak kamarádi se psem pro mě představovali vítané zpestření každé společné dovolené. Když jsem si pořídila psa, nebo spíš útulkový pes si nějakou šťastnou náhodou pořídil nás, najednou jsem se začala rozčilovat. Nikdy jsem tak často nešlápla do psího bobku jako při sbírání bobku po svém vlastním psu a nezodpovědní pejskaři mi začali lézt na nervy. Najednou jsem se účastnila diskuzí o tom, proč je nebo není špatně pouštět psa z vodítka.
A dnes mi došlo, že ty diskuze probíhají vlastně mezi pejskaři. Nikdo nenapíše tolik hatů na nezodpovědné pejskaře jako jiný pejskař. A dává to smysl.
Psi na volno mě nikdy dřív tak neštvali
Nemám agresivního psa. Ale když si čuchá v trávě a nejednou se k ní přiřítí přátelský rotvajler a začne jí očuchávat zadek, tak se lekne. Někdy i zavrčí a varovně se ožene. Nejednou takový přátelský rotvajler (asi přátelský, ale špatně socializovaný) gesto nepochopil a zaútočil. A co teprve pokud mám problémového psa. Všichni psi se nerodí socializovaní a přátelští a pohodoví. Mnozí psi mají špatné zkušenosti, jsou nervózní a bázliví. Reagují agresí. Zodpovědný majitel s takovým psem pracuje. Ale těžko se bázlivý pejsek zbavuje strachu z jiných psů, když je na vodítku a cizí pes velký jako panelák k němu běží a čuchá k němu.
Upřímně, můj pes má přece taky právo nechtít se s vaším psem kamarádit. Setkávám se s názorem, že oni si to ti psi vyřídí, jsou to přece psi. Ale bohužel to tak není. Jeden je větší, druhý menší. Jeden je dobře socializovaný, zná všechna psí gesta a umí komunikovat. Druhý je asociál, který nic nechápe, protože páníčci zanedbali socializaci nebo na ní teprve pracují. Jeden je na vodítku, druhý na volno, což je samo o sobě problém. Jednoho trápí artróza a bolí ho rameno, druhý je mladík plný elánu. Jeden si chce hrát tím, že se okusuje a naznačuje hru, jiný chce běhat a hru toho prvního považuje za agresi.
A vůbec, my taky nechodíme po parku a nezačneme se jen tak bez pozdravu objímat a poplácávat s cizími lidmi. Psí mysl není (ostatně ani ta naše) připravena na takovou koncentraci cizích psů, se kterými se naši psi v běžném parku setkávají. Stejně jako my se někdy chtějí ignorovat a míjet, nechtějí se s každým hned dát do řeči. A já jako majitel mám povinnost toto zařídit.
Dokud jsem psa neměla, byli mi cizí psi na volno v podstatě ukradení. Skutečně agresivních psů vůči lidem je málo, já takového žádného nepotkala (i když nepopírám, že existují). Jedině na procházce s dětmi jsem mohla mít obavy, ale většina psů se malým dětem instinktivně vyhýbá a nestávalo se tak často, že jsem musela cizího psa zahánět.
Když to sbírám, šlápnu do dalšího h…
Najdeme i výkaly na chodníku, hlavně po zimě nebo uprostřed zimy, když sleze sníh. Ale nejvíc se jich nachází tam, kde nejsou vidět, kam pejsci chodí svou potřebu konat. Tedy tam, kam slušný majitel vkročit musí, pokud chce zůstat slušným. Nikdy jsem nešlápla do tolika bobků jako od chvíle, kdy mám psa a snažím se to po něm sbírat.
Pamatuji si rozmluvu s jedním pánem na Praze 5, když mě viděl sbírat psí bobek: „Víte, my tady máme takovou nepsanou úmluvu, že se to nesbírá.“
Bydlela jsem dva roky na Barrandově a musím potvrdit.
Ale určitě se i tam najdou slušní pejskaři a pán byl jen lehce vyšinutý.
Oni budou mít s sebou taky psa, co?
Když jsme sami neměli psa, zvířátko na společné akci, výletě nebo dovolené představovalo vítané zpestření. Od té doby, co se z nás stali „ti se psem“, je to jiné. Jsme to my, kdo komplikuje ostatním hledání ubytování nebo na některé akce nemůže, protože nemá hlídání pro psa. Ovšem plánování společných dovolených si nejvíce komplikují právě pejskaři navzájem, protože je třeba přemýšlet, který pes je s kterým kompatibilní.
Jak vidíte, není to tak, že by lidé se psem nechápali problémy pejskařů, a proto je odsuzovali. Pejskaři se navzájem velmi dobře chápou, ale to jim nebrání v tom, aby si vjeli do vlasů častěji než s nepejskaři. Protože jim v tom zápase jde o víc, o jejich psa.
Zdroje:
Rudolf Desenský, Jak poznat psí duši, XYZ, 2016.
Stephanie Lang von Laugen, Vím, co mi chceš říct, Esence, 2017.
