Meluzína je mytologická víla a pramáti Karla IV.

Víla Meluzína v koupeli (zdroj)

Ano, víly už nepatří do našeho světa. Ale taky umíme lépe utěsnit okna a zdi. To lidé ve středověku na tom byli jinak. Při větrném počasí se typické pískání připomínající nářek rozléhalo celým domem. Dětem se pak říkávalo, že kvílí meluzína. Také kvílení meluzíny patří k historické paměti.

Proč Meluzína pláče? Ptávaly se děti. Protože hledá své děti. Odpovídaly maminky.

Kdo je to meluzína? To je víla. Je hodná nebo zlá? Na to už často maminky odpověď neměly.

Když ale slyšel kvílet meluzínu král Karel IV. z lucemburského rodu, myslel na věci poslední. A když v polospánku zahlédl na stěně vílu Meluzínu v podobě draka, věděl, co má dělat. Sepsat poslední vůli. Políbit ženu. Početnému potomstvu ještě jednou uložit, aby se po jeho smrti neservali jako koně. Marná práce…

Meluzína totiž byla víla zakladatelka lucemburského rodu. A dalších rodů. A svým potomkům prokazovala dobrodiní tím, že jim připomínala, že jejich čas se brzy naplní.

Vraťte se se mnou na začátek příběhu o víle Meluzíně.

Skotský král Elínas se jednoho dne procházel po lese. Potkal mladou ženu. Nadpřirozeně krásná dívka se mu líbila. Vílím původem se netajila, ale to králi nevadilo. Jmenovala se Présine. Elínas se do ní zamiloval. Dáma k sňatku svolila. Ale jak to tak bývá, když se střetne kouzelný svět se světem smrtelníků, kladla si podmínku. Podmínku nelogickou a přece nepřekročitelnou. Elínas se nesměl dívat na její porod ani na to, jak koupe své děti.

U prvních dvou dcer se ještě udržel. Když ale Présine přiváděla na svět svou třetí dceru, tak se podíval. Víla nemohla jinak, vzala své tři dcery a odešla.

Présine vychovala své děti na bájném ostrově Avalonu. Připomíná vám jméno Avalon jinou legendu? Zcela správně. Sestra naší víly se jmenovala Morgana, známá víla-čarodějka z mýtu o králi Artušovi a o rytířích Kulatého stolu.

Když mladé dívky dospěly, ta nejstarší, Meluzína, se zeptala matky, proč s nimi není tatínek. Présine vyprávěla dcerkám celou manželskou historii. Dívky se rozhodly otce vyhledat a potrestat za zradu. Přeci jen, kdyby udržel svou zvědavost na uzdě, mohly být teď princeznami. Spoutaly ho a s veškerým jeho majetkem ho zaklely do podoby hory. Když na to přišla jejich matka, rozzlobila se a na každou z nich uvalila trest.

Nejmladší z nich Palestinu zaklela matka do aragonské hory. Tam nešťastná dívka hlídá poklad a čeká na křižáka. Statečný rytíř ji musí i s pokladem vysvobodit.

Horší osud potkal prostřední Méliór. Ta se musela přestěhovat do Arménie a pořídit si hejno krkavců. Svého údělu se zbaví, až přijde rytíř, který její krkavce zvládne po tři dny a tři noci uhlídat. Aby to nebylo tak lehké, připojila matka jednu těžko splnitelnou podmínku. Rytíř v průběhu těch tří dnů a tří nocí, kdy hlídá černé ptáky a přemáhá spánek, nesmí ani na malinkou chvilku po krásné Méliór zatoužit.

Meluzína z nastalé šlamastyky vyšla nakonec docela dobře. Mohla si volně cestovat po světě, akorát se každou sobotu měnila od pasu dolů v hada, či podle některých verzí v plaza. Většinu sobot tak trávila ve svém těle podobném mořské panně v lázni.

Rytíř Raimondin byl smolař. Při lovu totiž omylem zastřelil svého lenního pána. Byl vyhnán a pod cejchem vraha bloudil lesem. Zde natrefil na půvabnou Meluzínu. Naštěstí nebyla sobota. Ona byla čarovně krásná a k tomu mu slíbila bohatství, moc, dědice a slávu. Tak si ji vzal za ženu. Jako víla si Meluzína kladla jednu podmínku, v tomto případě naprosto logickou. Nesmí se na ní nikdy podívat v sobotu.

Raimondin s tím neměl problém a odvedl si ji na hrad, který svými čáry víla pohotově postavila. Hrad se jmenoval Lusignan. Zde strávili svatební noc. A protože jsme v pohádce, Meluzína téhož večera nejen počala, ale také porodila prvního syna.

Manželé žili dlouho šťastně. Meluzína přinesla Raimondinovi bohatství, slávu, nádherného bělostí se skvoucího hřebce, se kterým vyhrál všechny rytířské turnaje. A také deset synů. Všichni z nich se stali předky některého z vládnoucích rodů Evropy. Ale každý byl kletbou své matky nějak poznamenán. A kletbou otce. Nezapomínejme, že Raimondin se ani kouzly nemohl zbavit svého provinění. Antoine, zakladatel rodu Lucemburků, měl ve tváři otisknutou lví tlapu.

Raimondin získal po narození desátého syna vše, co mu Meluzína slíbila. Ač byla jeho žena stále půvabná, jeho oddanost postupně ochabovala. A jednou k němu na návštěvu přijel jeho bratr.

Znalci legend, mýtů a pohádek už vědí, že příjezd sourozence značí problém. Bylo tomu tak u Krásky z pohádky, kterou sestry přemlouvaly, aby se podívala na svého manžela, a ona v něm spatřila monstrum. Bylo tomu tak u krásné Psýché, která překročila zákaz a podívala se na spícího Amora. A bylo tomu tak i u Raimondina.

Bratr totiž přijel v sobotu. A chtěl se podívat na svou švagrovou. Nemůžeme se mu divit. Její krása a sláva dalece přesahovala svým věhlasem hranice Lusignanu. Bratr přemlouval a přemlouval, korbel vína střídal korbel. Raimondin svolil a šli se podívat na Meluzínu do lázně. Raimondin neustál skutečnost, že jeho žena se každý týden mění v hada. Nazval ji hadem či plazem. Meluzína se proměnila v draka a s děsivým kvílením vylétla oknem ven. Aby se už nikdy nevrátila.

Meluzína a její potomci

Meluzína už nikdy neviděla své děti. Proto se její kvílení v podzimních komínech přirovnává k pláči zkroušené matky. Víla se stala dobrým duchem všech svých dětí a rodů které založily. Ohlašuje jejich smrt. Vždy tři dny předtím, než někdo z rodu zemře, zjevuje se v podobě draka.

V českých dějinách se objevili pouze potomci lvího Antoina – Lucemburkové. A protože tento rod z pomezí Německa a Francie zanechal v našich dějinách skutečně výraznou stopu, tak se jim budeme věnovat i v dalším článku. Zatím si můžete přečíst třeba o tom, jak se dnes učí dějepis. A přemýšlet, jak byste magické příběhy dávného středověku do výuky zařadili vy.

Martin Nejedlý, Středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků, Scriptorium 2007.