Článek
Nepsal, nevolal a už vůbec mi neposílal fotky z každého výletu.
Občas jsem dostala zprávu typu:
„Kde mám léky?“
Nebo třeba:
„Babička nemůže najít můj pas. Kam jsi mi ho dala?“
A já se pokaždé s tou pro rodiče typickou výčitkou ptala:
„Jak se máš? Co děláte? Bavíte se dobře?“
Věděla jsem, že jsou v pořádku a že se dobře baví. Máma, která byla s nimi, se mnou byla v každodenním kontaktu, ale stejně jsem chtěla, aby mi to řekl on.
Říkala jsem si: „Asi se tak dobře baví, že nemá čas mi psát.“
Nebo: „Třeba si nechce kazit dovolenou vzpomínkou na maminku. Stýskalo by se mu.“
Teprve dnes mi došlo, o co vlastně šlo. Telefon je pro něj nástroj, nic jiného.
Tento týden je syn v nemocnici se zánětem průdušek. Navštěvujeme ho tak často, jak je to jen možné, ale noc musí trávit sám.
Není na dovolené.
Nebaví se.
A určitě mu tam chybíme, na JIP jsou noci smutné. (I když je hodně statečný.)
Člověk by čekal, že dítě bude v takové situaci přilepené k telefonu a bude neustále psát rodičům a kamarádům.
Ale on to nedělá.
Protože ví, na co jsme my dospělí zapomněli. Že telefon lidský kontakt nenahradí.
Když napíše mámě, bude se cítit pořád stejně osaměle.
Když napíše tátovi, nudu neprolomí.
Píše nám, aby se zeptal, kdy přijdeme, oznamuje, co máme přinést.
Ale ne proto, aby řekl ahoj nebo cokoliv, co si my dospělí píšeme, když jsme osamělí.
Zdá se, že děti tak nějak vědí, že psaní esemesek je chabá náhražka lidského kontaktu.
Až povyrostou, dopaminová kultura jim zatemní mozek a zapomenou na to. Pak budou sedět na posteli v pokoji a psát si s kamarády, místo aby se sešly.
Nebo se s nimi setkávají jen proto, aby si sedly na lavičku a psaly si s jinými kamarády a ukazovaly si na mobilu, co jim kdo poslal.
My dospělí jsme zapomněli, že mobil je jen nástroj
Čteme si příspěvky svých přátel na Facebooku a máme pocit, že víme, co se u nich děje, i když ve skutečnosti nemáme ani tušení. Máme pocit, že jsme v kontaktu a nemusíme se scházet. Proč se ptát, jak se jim daří, když jsme si to přečetli na jejich zdi?
Denně si píšeme a máme pocit, že se nemusíme scházet.
Ano, někdy je to lepší než nic. Jako matka na mateřské to vím dobře. A taky jsem zažila COVID, karantény a mám starou babičku, za kterou se tak často nedostanu. Ale občas zapomínáme, že telefonní spojení, i kdyby každodenní, není nic jiného než náhražka. Posíláme si fotky a videa z dovolené v reálném čase, a když se pak konečně osobně sejdeme, nemáme si o čem povídat. Proč vyprávět příběhy z dovolené, když už viděli fotky?
Okrádáme sami sebe o přítomné okamžiky, když se o ně dělíme jak s cizími lidmi, tak se svými blízkými.
A v důsledku toho se okrádáme o zážitek z lidské konverzace a osobního sdílení svých zážitků s jinými lidskými bytostmi.
Děti jsou v tomto nezkažené.
Vědí, že telefon je nástroj, náhrada, náhražka.
Dokud je nezkazíme a nenaučíme je, že náš mobil je něco víc.
Znovu žasnu nad tím, jak inspirativní naše děti dokážou být.
Nechme je, ať nás učí.
Protože my se máme hodně co učit.
Zdroje:
Tanya Goodin, My Brain Has Too Many Tabs Open: How to Untangle Our Relationship with Tech, White Lion Publishing, 2021.
Catherine Price, How to Break Up with Your Phone, Trapeze, 2018.
