Článek
Algoritmus nahrazuje náš kontext svým kontextem.
„Jestli na to šáhneš, tak tě zabiju.“ Když uslyšíte tento výkřik, možná vás napadne zavolat policii. Pokud ale víte, že to řekl dvanáctiletý hoch své mladší sestře o novém autě na dálkové ovládání, nerozruší vás to.
„Nech mě být“ chápeme jinak, když nám to partner řekne po náročném dni a možná si i sáhneme do svědomí, že jsme s tím formulářem k podpisu měli počkat, až si aspoň umyje ruce. Když nám totéž řekne v jinou chvíli, nebudeme tak tolerantní.
V běžném životě si často ani kontextu nevšimneme, protože je jasný, a nepřemýšlíme nad ním. Když diskutujeme na půdě vysoké školy, předpokládáme, že náš oponent je učitel, student nebo prostě někdo, kdo má vysokoškolské vzdělání. Když mluvíme se starší osobou, tušíme, že zažila jiné věci než my. Diskutujeme-li v neděli nad zákuskem, víme, že všichni přítomní jsou uvolnění a v pohodě. Před první ranní kávou se do složitých debat nepouštíme.
Na sociální síti je každý příspěvek, každý komentář a každá interakce vytržena ze svého kontextu, nemáme tušení, za jakých okolností, v jakém rozpoložení, kdy, kdo a proč příspěvek vložil.
Co víc, neví to ani on sám
Protože o kontextu, který rozhoduje o tom, jak si slova vyložíme, nerozhoduje autor sám, ale algoritmus.
Udělejte si malý experiment. Sedněte si s dobrým přítelem vedle sebe, vyberte si společného známého nebo kohokoliv, kterého oba občas čtete na sociální síti. Skrolujte na Facebooku, X, Instagramu, je jedno kde, až najdete jeho příspěvek mezi ostatními. Pak skrolujte zpět a podívejte se, jaké příspěvky mu předcházely. Až si svou zeď prostudujete, vyměňte si s kamarádem mobil a projděte si jeho zeď.
Překvapeni?
To je kontext, v jakém každý chápeme, co na sociální síti vidíme. A dramaticky se liší uživatel od uživatele. Když cokoliv na sociální síť napíšeme, netušíme, v jakém kontextu to daná osoba bude číst.
Už se vám někdy stalo, že jste si o někom z opačného názorového spektra řekli: „Jak může být tak hloupý? Jak může věřit těm konspiracím?“
Nechápete ho proto, že nevidíte jeho feed.
Nikdo nevidí jejich feed. Když bude policie vyšetřovat motivy šíleného střelce, může se podívat na stránky, které lajkoval, ale nevidí přesné pořadí příspěvků, a to je zásadní. Není jedno, v jakém pořadí uvidíte příspěvky.
Představte si sled příspěvků: 1. Výzva k evakuaci, 2. Předpověď počasí, 3. Video se zoufalými evakuovanými obyvateli, 4. Informace, že vláda posílá peníze na Ukrajinu, 5. Korupce na hejtmanství. A teď to proházejte: 1. Korupce na hejtmanství, 2. Vláda posílá peníze na Ukrajinu, 3. Výzva k evakuaci, 4. Video se zoufalými evakuovanými obyvateli, 5. Předpověď počasí.
Jistě sami tušíte, že jen změnit sled příspěvků udělá hodně. Natož jejich pečlivý výběr z milionu dalších. A to se děje několik let. Myšlení člověka, který je několik let vystaven takovéto manipulaci, nikoliv ze strany šiřitelů dezinformací nebo lidí ve své bublině, ale manipulaci algoritmem, se mění. Samotní šiřitelé dezinformací by byli poměrně bezbranní, kdyby algoritmus masivně nepomáhal radikalizovat každého, koho dostane do spárů. A je úplně jedno, na jaké straně názorového spektra se daná osoba nachází. Čím více času budete trávit na sociální síti, tím víc se budete radikalizovat ve svém názoru, ať je jakýkoliv.
Ale já si právě na síti rozšiřuji obzory!
Možná si myslíte, že jste na to vyzráli, že sociální síť využíváte právě jako nástroj k vystoupení ze sociální bubliny. Schválně sledujete lidi, se kterými názorově nesouhlasíte, a vystavujete se opačnému názorovému spektru. Jaká úžasná příležitost, jak moc takové sociální sítě pomáhají rozšířit si obzory těm, kdo opravdu chtějí!
Ale ono to nefunguje. Protože opět vidíte jen ty příspěvky, které jsou extrémní, nevidíte ty umírněné, ty, které by mohly přispět k pochopení. Z opačného názorového spektra vidíte ty z nejvzdálenějšího okraje, protože to jsou ty, které algoritmus vyhodnotil jako nejvhodnější ke splnění svého cíle. A ty mají přesně opačný efekt.
To potvrdila studie z roku 2018, kterou provedl sociolog Chris Bail. Studie se připravovala déle než dva roky. Předcházelo jí studium vědeckých podkladů i velmi pečlivý výběr vhodných kandidátů.
Tým sociologů shromáždil 1500 aktivních uživatelů Twitteru, polovinu demokratů a polovinu republikánů. Měli za úkol sledovat celý měsíc pouze názorové oponenty, politiky a novináře z opačného pole spektra i osobní účty aktivních přispěvatelů. Nikdo je o ničem aktivně nepřesvědčoval.
Po měsíci s nimi Bailův tým stejně jako na začátku experimentu provedl průzkum v názorech na sporná témata mezi demokraty a republikány, zmíněna byla tradiční témata jako homosexualita, potraty nebo imigrace. Zjistilo se, že měsíc sledování názorových oponentů skutečně posunul vnímání sporných témat, ale opačným směrem.
Liberálové byli ještě liberálnější a konzervativci ještě konzervativnější.
Chris Bail tento experiment vyhodnotil logicky, když jsme vystaveni tlaku, zapřeme se. Algoritmus vybíral ty nejagresivnější příspěvky, účastníci studie se cítili ohrožení a pod tlakem, tak se utvrdili ve svých názorech a byli více odhodláni za ně bojovat.
Johan Berger, marketér, který své teorie zakládá na psychologických studiích, ve své knize o přesvědčování vysvětluje, že nejlepší způsob, jak změnit nebo zmírnit něčí přesvědčení, je přijít k němu doprostřed. Jinými slovy, pokud budou mírní liberálové vystavení názorům umírněných konzervativců, možná se dohodnou. Dokonce pokud budou extrémisté vystaveni příspěvkům umírněných diskutérů z opačného názorového pole, jejich názory změknou. Ale sociální sítě působí přesně naopak. Vystavují nás té nejextrémnější verzi jakéhokoliv pole.
Fakt, kterého si jsou i vývojáři v Metě dobře vědomi a jehož efekty vidíme kolem sebe každý den.
Kontext každého příspěvku můžeme navíc zcela vědomě zkreslit sami. Pokud kdokoliv klikne na „sdílet“, může k původnímu textu přidat svůj komentář, kterým znění našeho příspěvku zcela změní, a vloží ho do nové kolekce na své vlastní zdi. Nebo ještě lépe třeba do storíčka, kde k němu přidá hudbu a emotikony dle svého vkusu. Je jedno, zda vědomě nebo nevědomě, naše slova jsou vytržena z kontextu a žijí si svým vlastním životem. Původního autora příspěvku noví čtenáři třeba vůbec neznají, nikdy o něm neslyšeli. Co víc, příspěvek může být klidně několik let starý, ale sdílený dnes působí aktuálně. Kdo si všimne původního data zveřejnění…
Pečlivý čtenář si to vše dohledá, ale většina lidí skroluje a skenuje, většina lidí není pečlivými čtenáři každého příspěvku. Co navíc udělá pečlivý čtenář? Přidá komentář, ve kterém uvádí věci na pravou míru. Je-li sdílený příspěvek dostatečně kontroverzní, jeho věcný komentář se udusí v trní nepodstatných palců nahoře nebo dole. A nebyl-li sám dostatečně kontroverzní nebo populární, nedostane se do výběru nejrelevantnějších a za pár hodin zmizí v propadlišti dějin.
Všechno, co na sociální síti zveřejníme, může a bývá pozměněno, zmanipulováno, vytrženo z kontextu a použito proti nám.
Kdo chce mít skutečný vliv a sdělit svou myšlenku, proč by používal takové médium?
Leda by v dnešním světě nemohl jinak…
Zdroje:
Jonathan Haidt: The Anxious Generation: How the Great Rewiring of Childhood Is Causing an Epidemic of Mental Illness, Penguin Press, 2024.
Jason Lanier, Ten Arguments for Deleting Your Social Media Accounts Right Now, New York: Henry Holt and Co., 2018
Roger McNamee: Zucked: Waking Up to the Facebook Catastrophe, Penguin Press, 2019.
