Olympiáda pod hákovým křížem: když sport sloužil propagandě

O olympiádě konané v Berlíně pod patronátem nacistického Německa bylo napsáno mnoho. O její zimní verzi konané v Garmisch-Partenkirchenu už se psalo méně. Hlavní propagandistické snažení (ale také snahy o bojkot her) se zaměřovalo právě na letní hry konané v hlavním městě Berlíně. Mezinárodní olympijský výbor přidělil hry Berlínu už v roce 1931. Tehdy stál v čele Německa jako kancléř za stranu Centrum Heinrich Brüning a nacisté v posledních volbách získali pouhých 17 %. MOV tedy nemůžeme z podpory nacismu v tomto ohledu vinit.

Sám Adolf Hitler o pořádání olympijských her moc nestál. Myšlenka internacionalismu nebo světového míru mu opravdu nijak nekonvenovala. Mistr propagandy Joseph Goebbels ale Hitlera přesvědčil, jak skvělou příležitost takový sportovní svátek Německu a jeho vůdci poskytuje. Především příležitost vymanit se z mezinárodní izolace, do které se po prvních represích vůči opozici a vůči židovskému obyvatelstvu dostalo. Možnost ukázat se ve vší síle a kráse. Poskytnout nejen světu, ale i německému lidu okázalou podívanou. A samozřejmě příležitost prokázat zdatnost německé rasy.

Už na červnovém zasedání MOV v roce 1933 se především američtí zástupci ptali svých německých kolegů, jak to bude na berlínské olympiádě s účastí židovských sportovců. Vládní výnos z dubna 1933 je totiž ze všech sportovních spolků vylučoval. Na olympiádě to ale bude jinak, němečtí židé budou smět závodit a dodržíme všechny zásady Olympijské charty, zaklínali se němečtí zástupci.

V průběhu roku 1935 se formovalo hnutí, které se snažilo o odnětí olympiády Berlínu. Předseda MOV, Belgičan Henry de Baillet-Latour se pod tímto nátlakem vydal na inspekční cestu do Německa. Ta měla ale za následek jen prohlášení, že konání olympijských her v nacistickém Německu nic nestojí v cestě.

Dne 1. srpna 1936 byla zahájena první olympiáda na německé půdě. V souvislosti s „Hitlerovou olympiádou“ se můžeme ptát na několik otázek. V první řadě: splnily se nacistům jejich propagandistické cíle? Jen z poloviny. Z té, kterou mohli přímo ovlivnit.

Organizační stránka skutečně byla dokonalá. Sportoviště veliké a nádherné. Podmínky pro sportovce na svou dobu skvělé. A na všechno se můžeme podívat ve dvoudílném filmu geniální německé filmařky Leni Riefenstahlové Olympia, který se dodnes považuje za přelomový ve sportovní dokumentaristice.

Mimochodem, Riefenstahlová až do své smrti tvrdila, že její film byl oslavou sportu a lidských výkonů, a nikdy neměl být nacistickou propagandou. Hákové kříže byly na stadionu všude, ale sám Hitler stál v pozadí. Také to totiž bylo součástí propagandy. Joseph Goebbels plánoval olympiádu jako představení pro svět, které mělo ukázat, že nacisté jsou zbytečně démonizováni. Vůdcova role v rámci her se tak cíleně umenšovala.

Předseda MOV Henry de Baillet-Latour oznámil vůdci, že při zahajovacím ceremoniálu smí říct jen jednu slovo od slova danou větu. „Prohlašuji hry jedenácté olympiády nové doby za zahájeny.“ Hitler údajně odvětil, že bude mít problém si to pamatovat. Ale to se mu podařilo a skutečně se držel jedné jediné formule a v průběhu her stál v pozadí, jak mu bylo určeno.

Do samotných her vláda nijak nezasahovala. Nacistická ideologie se v rámci her nijak nepropagovala, alespoň ne veřejně. V tomto ohledu tedy cíle splnila. Německá vláda se světu ukázala jako schopná a vlastně docela přátelská. Otevřená všemu – včetně olivové ratolesti míru, kterou symbolicky během zahájení podával říšskému vůdci první olympijský vítěz z olympiády v Athénách oblečený v národním kroji – Spyridon Louis.

V jiném ohledu ale Hitler s Goebbelsem spokojeni být nemohli. Německo získalo nejvíce zlatých, stříbrných i bronzových medailí ze všech. Ale mezinárodní i domácí hvězdou olympijských her se nestal Němec, nýbrž americký běžec tmavé pleti Jesse Owens. A nebyl sám. Afroameričané měli lví podíl také na celkovém počtu medailí, které získaly USA. A myšlenku nadřazenosti árijské rasy nepodrývali pouze Afroameričané. Maratón vyhrál korejský běžec Sohn Kee-chung.

Ještě větší facku než Owens a jeho američtí kolegové vůdcově hrdosti zasadil maďarský výškař židovského původu Ibolya Czak. Ten získal zlato, když překonal výšku 1,6 m. Když před hrami vybíral německý výbor atlety do reprezentačního týmu, laťku ve výšce 1,64 cm překonal Gretel Bergmann. Jako nejlepší se tak měl kvalifikovat do týmu. Ale byl z něj vyloučen, protože byl žid. Nacisté tak v přímém přenosu sledovali výsledky své diskriminační politiky. Přišli o zlato a nezabránili tomu, aby publikum oslavovalo sportovce židovského původu. Dějiny mají smysl pro ironii.

Hvězdou her se skutečně stal Jesse Owens. Jeho fotografie byla všude. Der Wunderathlet mu říkali. A často se právě obliba, jaké se tento sympatický běžec těšil po celém Německu, ukazovala jako příklad, že německá veřejnost a politika měla k rasismu daleko. Nezaujatá informovanost v tomto ohledu plnila jasné zadání ministerstva propagandy. Nikdo nesměl Němce z rasismu nařknout.

Když se redaktoři v plátku Der Angriff neudrželi a napsali několik ironických poznámek o sportovcích tmavé pleti, Goebbels je osobně napomenul. Nacisté tak světu ukázali svou milou tvář. Ironicky doma v USA byla situace jiná. Například v Atlantě ani v nejliberálnějších jižanských novinách Constitution se neobjevila jediná fotografie hvězdy her Jesseho Owense ani jiných afroamerických sportovců.

A měly se hry roku 1936 konat?

Na jakém základě měli pořadatelé odebrat nacistickému Německu právo konat zde olympijské hry? Odpověď je jen jedna. Protože Němci navzdory svým slibům nedodržovali Olympijskou chartu. Ta stanoví, že každý sportovec musí mít právo reprezentovat svou zemi. A židovští sportovci tuto šanci nedostali.

Právě s tím se spojovaly pokusy o bojkot her. Nacisté prohlašovali, že židovští sportovci nesplnili limity. Přestože ze sportovních spolků už byli židé dávno vyloučeni, reprezentovat Německo na olympiádě teoreticky mohli. Alespoň se mohli zúčastnit kvalifikačních soutěží. Výškař Gretel Bergmann v kvalifikaci zvítězil, a přesto na olympijské hry pozvánku nedostal. Německo tak nesplnilo slib, jaký na kongresu v Paříži roku 1933 dalo. A nedodrželo zásadní bod Olympijské charty.

Měla se tedy olympiáda v Berlíně roku 1936 konat, nebo nikoliv? Podle pravidel Olympijské charty určitě ne. Její neúspěch nebo bojkot by nacistům asi rozpoutat druhou světovou válku nezabránil. Opusťme tedy s naším olympijským příběhem Německo. Vrátíme se sem do zcela jiných kulis za 36 let.

JIŘINCOVÁ, Barbora. Olympijské příběhy. E-knihy jedou, 2025.

PARRY, Jim. THE OLYMPIC GAMES EXPLAINED, A Student Guide to the Evolution of the Modern Olympic Games. Routledge, 2009.

PROCHÁZKA, Karel. Olympijské hry – Od Athén po Moskvu. Olympia, 1984.