Spytihněv a Vratislav: Jak nás Ludmilini synové konečně směrovali na západ

Dalimil nás svým skoupým veršem zpravuje o starším z Bořivojových synů velmi málo. Naštěstí se nemusíme spoléhat na tuto veselou veršovanou kroniku. Máme totiž kromě legend také archeologické nálezy, jelikož Spytihněv zakládal hodně hradišť i kostelů, a dokonce máme jeho ostatky, které zkoumal antropolog Emanuel Vlček.

Do Spytihněvova životopisu nemohu doplnit žádnou beletristickou vsuvku, protože o něm víme tak málo, že by se jednalo o čirou fabulaci. Zato nám ale poznatky, které máme, umožní nahlédnout pod pokličku historika raného středověku. Řekneme si, co víme, a hlavně, proč to víme.

Daňová legislativa, které položil základy Spytihněv, se držela po celý raný středověk. Legislativa je poměrně nadsazené slovo, Spytihněv prostě začal vybírat daně. V praxi to znamenalo toliko, že ozbrojená výprava vašich nejdůvěryhodnějších družiníků objížděla vesnice a vybírala daně, a to výsadně v naturáliích. Peníze vesničané neměli. Právě za účelem vybírání daní dochází k prvním pokusům nějak sjednotit jednotky měr a vah. A tady právě přicházíme k tomu, odkud to o těch daních víme. Z jeho doby totiž pochází první nádoby opatřené značkami na dně, které archeologové považují právě za prostředek k přerozdělování daní. Měli totiž normalizovaný obsah a všechny vypadaly stejně.

Samozřejmě, veškeré placení daní bylo vysoce relativní. Každý neměl obilí, někdo platil v ovoci, jiný v medu, třetí v kožešinách a obchodníci třeba ve zlatě, zboží nebo penězích. Přepočty mohly dát rozdílné hodnoty a záleželo také na osobních preferencích. To, co zrovna panovník potřeboval palčivěji, toho si cenil víc. Nemáme ovšem, na rozdíl třeba od raných dob na Kyjevské Rusi, žádné záznamy o povstáních či nepokojích z této doby. Můžeme tak říct, že zavedení daní proběhlo poklidně. Lidé byli zvyklí, že si ozbrojení páni berou něco z jejich úrody, neptali se proč, hlavně aby v míru odtáhli za svým knížetem.

Určování věku a dat narození a úmrtí je vždy úplná detektivka. Vycházíte z údajů v legendách a pramenech, které vám neřeknou přesné datum. Kronikáři se někdy zmíní, že panovník zemřel ve věku 40 let, jako v tomto případě. Ale uvědomme si, že v tomto období si často ani lidé samotní nebyli zcela jistí svým věkem, natož aby si byl jistý kronikář píšící o sto let později. Další údaje v písemných pramenech znějí například takto: „Spytihněv v době smrti svého otce nebyl plnoletý, vlády se tedy ujal moravský kníže Svatopluk.“ Z toho si musíme odvodit vše ostatní. Od kolika let se kníže považoval v raném středověku za zletilého, ve kterém roce zemřel Bořivoj (nevíme), ve kterém roce se vlády ujal Svatopluk (víme) a ve kterém roce se vlády ujal Spytihněv (víme). Nevíme ale, jestli se tak stalo přirozeně – Spytihněv byl plnoletý, tak usedl na trůn. Nebo zda musel Spytihněv, ač plnoletý, čekat, až Svatopluk zemře a pustí ho na trůn.

S takovými proměnnými historik pracuje. Ve Spytihněvově případě máme ještě jeho nekompletní, ale docela zachovalé ostatky, které mohli zkoumat antropologové i pomocí moderních metod. Leží totiž v hrobě v kostele Panny Marie na Pražském hradě, spolu s manželkou neznámého původu a jména. Ta byla ale pohřbena s výhradně českými šperky, tak asi nebyla cizího původu. Emanuel Vlček uvedl, že Spytihněvovi bylo mezi 40–45 lety, určitě ne méně. Měl pevné zdraví, byl to svalnatec vysoký 175 cm, měl poměrně dobré zuby a krevní skupinu B. Měl dnu, artrózu a jednou dostal pořádně do hlavy, ale bez trvalých následků. Z toho všeho historikové usoudili, že musel zemřít až roku 915. Ale někteří dodnes nesouhlasí a tvrdí, že to muselo být o deset let dříve.

Jelikož zemřel bezdětný a nastoupil po něm jeho mladší bratr, tak to není zase tak podstatné, protože vládu těchto dvou Přemyslovců posuzujeme víceméně souběžně.

Právě za vlády druhého doloženého knížete vznikla rozsáhlá soustava hradišť. Hradiště jsou v podstatě opevněná sídla, která za opevněním skrývají další hospodářské budovy, takže se do nich vejde hodně lidí, kteří zde jsou schopni přečkat obléhání dost dlouho. Proč je důležité, že Spytihněv zakládal hradiště? Protože je zakládal on, nevznikla spontánně. Byla financována z centrální pokladny centrálním knížetem a okolí hradišť přímo podřízeno jeho moci. Na tato hradiště pak dosadil vlastní správce, a to ty nejvěrnější ze svých družiníků. Protože právě hradiště se mohlo stát centrem odporu, tady by se případný zrádce mohl držet a získat hradiště zpět by bylo nákladné. To, že si to kníže mohl dovolit, že mu to prošlo, dokládá, jakou měl autoritu. Ještě přesvědčivěji o stabilitě centrální vlády pak svědčí, že měl dostatek věrných a schopných velmožů, které mohl na vzniklá hradiště dosadit.

Pro nás je samozřejmě důležité, že takové opevněné sídlo a časuvzdorné předměty v jeho hradbách mnohem lépe odolávají, a máme tedy víc dokladů. Čím víc se staví z kamene, tím víc toho o té době mohou dnes archeologové vyzkoumat. Hradiště nám také přinášejí doklad o pokročilé christianizaci země. Protože na většině z nich vznikly také křesťanské kostely.

Po smrti svého bratra, buď roku 905, nebo 915 se vlády ujal jeho mladší bratr. Vratislav si pravděpodobně nepamatoval otce. Nevíme, kde se zdržoval s matkou v době moravské vlády knížete Svatopluka. Za vlády obou svých synů si pravděpodobně udržovala kněžna matka Ludmila určitý vliv, protože i po jejich smrti měla kolem sebe vlivnou kliku velmožů, kteří jí svěřili do péče nezletilé prince a podporovali ji proti kněžně Drahomíře. Vratislav každopádně vládl pouze do roku 921.

Kolik mu bylo, netušíme. Písemné prameny, které analyzují historici, se naprosto rozcházejí s poznatky antropologa Emanuela Vlčka, který zkoumal kosterní pozůstatky. Vlček se domníval, že Vratislav se narodil kolem roku 875. Všechny písemné prameny ale jednomyslně tvrdí, že Vratislav byl ještě malé dítě, možná dokonce pohrobek, když jeho otec zemřel. Navíc byl mladším synem v době otcovy smrti ve věku 14 let, staršímu bratrovi by muselo být 16 let. Celé dění po Bořivojově smrti by potom nedávalo smysl. A také by neseděly ani poznatky antropologa Vlčka o Spytihněvově ostatcích. Buď se tedy Emanuel Vlček spletl, nebo tělo uložené v chrámu sv. Jiří patří někomu jinému.

Jelikož bylo několikrát přesouváno v důsledku rekonstrukce (poprvé už roku 1389), vyloučit nelze nic. Z ostatků také nelze vyčíst příčina smrti zjevně zdravého muže, který by podle svědectví pramenů měl teprve krátce před smrtí překročit dvacítku. I s tím se historik musí vypořádat, pokud se zabývá dobou tak dávnou.

Minule jsme si vyprávěli o tom, jak Bořivoj podporoval svého východního souseda knížete Svatopluka proti svému západnímu sousedovi z Německa. Také z Moravy přijal křest a asi si do Prahy přivedl slovansky mluvící kněží. Už Spytihněv ale východní orientaci odvrhl. Zaprvé, Morava přestávala být velká. Vlivem vzájemných bratrovražedných válek mezi početnými potomky Svatopluka Velikého se pomalu rozpadala a ztrácela vliv. Na západě se děl přesně opačný proces. Spytihněv se tak rozhodl spojit s Bavorskem, přivedl si německy a latinsky mluvící kněží a podvolil se německému vlivu. Za to získal podporu bavorského vévody proti Moravanům. Východofrancká říše této doby ovšem není zdaleka jednotná. Bavoři válčí se Sasy a centrální moc je slabá. Orientace na západ tak znamenala, že odteď budou česká knížata sledovat dění v říši a míchat se do něj, když to bude možné.

Vratislav prozápadní orientaci potvrdil. Což ukazuje i výběr světce, kterému zasvětil největší kostel na pražském pahorku. Sv. Jiří, drakobijec, ale především světec uznávaný právě na západ od našich hranic. Vratislav tak vycítil, odkud vítr vane, protože brzy ze Saska vzejde dynastie, která zcela změní poměry ve střední Evropě už za vlády svatého Václava.

Drahomíra pocházela z kmene Stodoranů, jedné z větví Luticů. Nemusíte vědět, kde žili, ale důležité je, že v 10. století to byla dynastická extraliga. Že kníže z tohoto rodu poslal svou dceru do Čech, znamená, že minimálně věděl, kde Čechy jsou, a že české postavení na evropské politické mapě bylo dostatečně pevné. Po roce 921 byli oba synové Vratislava a Drahomíry, starší Václav a mladší Boleslav neplnoletí. Propukl mocenský spor mezi dvěma ženami – kněžnou matkou a bývalou kněžnou matkou. To, že velmoži respektovali obě vládkyně jako rovnocenné partnerky a s oběma dámami nadšeně intrikovali, svědčí o určité vysoké úrovni politické kultury v Čechách 10. století. Sice je pravda, vznešené vdovy z vysoce postavených rodů požívaly úplně jiné postavení než běžné (vdané) ženy. O postavení ženy v raně středověkých Čechách nám to neříká vůbec nic. Ale pravda je, že pokud se u moci mohla udržet žena, znamená to, že stát a jeho řízení vládnoucí dynastií už respektovaly všechny elity v zemi.

CHARVÁT, Petr. Václav, kníže Čechů. Praha: Vyšehrad, 2011.

CHARVÁT, Petr. Zrod českého státu 568–1055. Praha: Vyšehrad, 2007.

TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530–935). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008.