Ve Španělsku se mohlo mluvit arabsky. A mohl by za to jeden ošklivý mikrob

Válka je šeredná věc. Osmiměsíční obléhání bolí obránce stejně jako útočníky. Trčíte v táboře, hladovíte a žerou vás blechy i vši. A pak všechny okolo skolí horečka a vy nestíháte odvážet mrtvoly. Bohužel jim ale berete boty, než je zakopete…

Než se pustíme do výkladu o tom nešťastném obléhání, pojďme si říct, o co při něm vlastně šlo.

Pyrenejský poloostrov patřil od 10. století k významným centrům muslimské kultury. Kordobský chalífát, ke kterému směřovaly zraky celého arabského světa, ovšem ve 12. století politicky upadal a tím otevřel dveře tzv. rekonkvistě. Španělská království, v čele s Kastilií a Aragonem, se rozhodla muslimy ze Španělska, potažmo z Evropy, vytlačit. Tento proces ovšem trval několik stovek let a velmi poznamenal španělskou mentalitu především v Kastilii.

Když po roce 1469 španělský královský pár Isabella Kastilská a Ferdinand Aragonský zpacifikoval opozici proti své vládě, spojil síly svých dvou království a rozhodl se skoncovat s Araby jednou provždy. Ti se ovšem tou dobou nacházeli v regionu Granady, což byl slabý podřízený stát se zhruba půl milionem obyvatel. Pohraniční potyčky probíhaly neustále, ale zajatci se pravidelně vyměňovali, a daň za mír, kterou Granda do Kastilské státní pokladny platila, byla pro rozpočet státu důležitá. Jenže ve Středomoří se rýsovalo jiné muslimské nebezpečí, Osmanští Turci.

Muslimský svět nebyl ani tehdy jednotný, v 90. letech 15. století například Turci válčili s Araby v Egyptě, a právě proto nemohli přijít Egypťani Granadě na pomoc. Ovšem pro konflikt, na který se Evropa chystala, byla jakákoliv potenciální pátá kolona na kontinentě nebezpečná. To a další důvody vedlo španělská veličenstva k rozhodnutí samostatnost Granady ukončit a celý poloostrov učinit oficiálně křesťanským.

Isabella s Ferdinandem z války proti nevěřícím vytěžili ohromnou prestiž doma i v Evropě, hlavně ale potřebovali nutně ukončit konflikty na svém území. Za bezmála tři sta let se vytvořila celá třída bojovných hrdých rytířů, kteří nesloží zbraně a nebudou žít v míru, dokud budou mít co dobývat. A občanská válka, kterou novomanželé vyhráli, značila, že dokud tito aristokratičtí hrdlořezové nesloží zbraně, Španělsko nebude mít klid.

V roce 1481 muslimové dobyli pohraniční město Zahara. Očekávali vyjednávání, výměnu zajatců, možná nějaké jednání o snížení tíživého tributu. Tak to probíhalo už skoro sto let. Co nečekali, byla komplexní vojenská kampaň španělských vladařů s celoevropskou finanční i personální podporou a za využití nejmodernější technologie (děla), která zdolá hradby a zcela změní pravidla válečné hry. Granada byla sice malá a španělská armáda velká, ale arabská města byla dobře opevněná, španělská děla stále málo výkonná a také křesťanská armáda si v disciplinovanosti s tou arabskou nezadala.

Válka se sice táhla a vyčerpávala finanční zdroje, ale Ferdinandovi a Isabelle pomohla zaměstnat vznešené hrdlořezy, kteří v sobě objevili křižácký zápal a bojovali za krále a královnu v jednom vojsku, aniž by chtěli rytíři ze sousedního panství useknout hlavu. Bez nadsázky lze říct, že bez války o Granadu by možná nebylo jednotné Španělsko, rozhodně ne tak záhy.

Tak se stalo, že v dubnu 1491 se veškeré křesťanské vojsko o síle zhruba 12–20 tisíc mužů, počítejme tedy 15 (omlouvám se, záznamy jsou skutečně tak nepřesné, úděl historika), sešla před mocnými hradbami města Granada. A zůstala tam osm měsíců, přičemž měla na kahánku.

Kromě malých zkušeností s artilerií, která v danou chvíli nedokázala jednoduše prorazit mocné granadské hradby, kosil totiž španělské vojáky neviditelný nepřítel. Jmenoval se Rickettsia prowazekii a přenášel skvrnitý tyfus.

Tyfus je horečnaté onemocnění, které se projevuje zvracením, nevolností, horečkou, slabostí a charakteristickými červenými skvrnkami především na trupu pacienta. Bez léčby (antibiotické) zabíjí pacienta ve zhruba 10–60 % případů do osmi dnů od propuknutí nemoci. Těch deset procent počítejme pro zdravého a dobře živeného člověka s perfektní imunitou. Podvyživení, promrzlí a vyčerpaní vojáci budou podléhat skvrnitému tyfu spíš v těch 60 % případů.

Evropané skvrnitý tyfus pravděpodobně znali, ale z historikům neznámého důvodu nikdy nezpůsobil takové škody, jaké začal páchat od roku 1491. Epidemie ve vojenském ležení před Granadou patří k prvním zaznamenaným takto rozsáhlým ohniskům epidemie tyfu. Od té doby bude ovšem skvrnitý tyfus nerozlučným společníkem žoldnéřských a profesionálních armád až do 20. století, kdy konečně vojáky ochrání účinné očkování. Ještě za druhé světové války pozabíjel skvrnitý tyfus miliony lidí v koncentračních táborech i ve vojenských leženích, kde se autority poměrně drastickými dezinfekčními a hygienickými opatřeními snažily nebezpečí nákazy mírnit.

Zdroje nám prozrazují, že v průběhu onoho osmiměsíčního obléhání Granady muslimští obránci zabili zhruba 3 tisíce křesťanů. Vedle toho skvrnitý tyfus měl podstatně úspěšnější skóre, protože zahubil přibližně 17 tisíc lidí. Kdyby mělo obléhání trvat ještě o trochu déle, Granada padnout nemusela a Španělé by se museli s arabskou enklávou smířit. Jak by se tato koexistence vyvíjela dál, nikdo neví.

Problém s infekčními nemocemi je ten, že lidé před objevením mikroorganismů nemohli spoléhat na praktickou zkušenost. Každá nemoc se totiž přenášela jinak. Morová pandemie lidi naučila mnohému, karanténní opatření vůči nemocným, oddělení celých rodin. Kromě toho, že ve vojenském táboře se taková opatření dodržují těžko, tyfus se přenášel jinak. Lidé se v pekle morové epidemie naučili, jak zacházet s mrtvými těly, aby se infekce nešířila. Také si zvykli, že ten nejsmrtonosnější mor, plicní mor, se přenáší kapénkovou cestou a že se musí tedy vyhnout kontaktu s nakaženými. Nevěděli sice, že dýmějový mor se přenáší bleším kousnutím, ale z praxe věděli, že nemají trávit čas na stejném místě jako nakažení nebo tam, kde nakažení zemřeli.

Jenže skvrnitý tyfus se nepřenáší kousnutím. Nachází se ve výkalech vší. Vši člověka kousnou a člověk si škrábáním svědící rány zanese infekci do těla. Samotná veš na následky tyfu ve svých střevech také zemře, ale infekce v jejích střevech a hlavně ve výkalech přežívá dlouho. Nepřenáší se tedy kontaktem s nemocnými ani pobytem ve stejné místnosti, vši neskáčou z člověka na člověka. Přenáší se půjčováním oblečení a pokrývek a tulením se k sobě pod jednou pokrývkou. Na zničení choroboplodných zárodků tak nestačí ani běžné praktiky jako vykuřování šatstva nemocných.

Vojáci před Granadou strávili jednu celou zimu. A nové boty nebo šaty jim nikdo nepřinesl. Praxe je nestihla naučit, že vzít si oblečení kamaráda, který právě umřel s horečkou na čele, není dobrý nápad. A jelikož víme, jak snadno se tyfus šířil ve vojenských leženích, chápeme, že je to praxe možná nenaučila nikdy. Mohli se buď tulit pod společnou pokrývkou a riskovat tyfus, nebo zmrznout. A představa vojáka, který by neobral mrtvolu o boty, než ji pohřbí, je nemyslitelná.

Ačkoliv čísla z předstatistické doby nejsou úplně spolehlivá, určitě víme, že více než 10 tisíc mužů (a žen z řad prostitutek a kuchařek v táboře) padlo za oběť epidemii skvrnitého tyfu. Deset tisíc můžu za osm měsíců, představme si, jak složitá logistika musela provázet nakládání s mrtvými těly a také fakt, že těch 40 %, kteří přežili, strávili dva týdny na polním lůžku neschopní bojovat nebo mrtvoly vyvážet. Taková kampaň se protáhne.

Naštěstí pro Španěly, protahování kampaně nenahrávalo obráncům Granady, kteří zase pro změnu umírali hlady a neměli kam dávat své mrtvoly. Ale Granada stejně nakonec padla zradou, jak to u velkých obléhacích akcích také často bývá.

Vzpomeňme si tedy na chudáky, kteří umírali na tyfus, a poděkujme za očkování, které dnešní armády chrání.

Ve své nejnovější knize Restart dějepisu se také věnuji historii, která se do učebnic nevešla, ale v dalších knihách se těmto tématům hodlám věnovat systematicky.

Brian Fagan, Malá doba ledová: Jak klima formovalo dějiny v letech 1300–1850, Academia, 2007.

Jo N. Hays, The Burdens of Disease: Epidemics and Human Response in Western History, Rutgers University Press, 1998.

Děkuji, že mě čtete, upište se k odběru a přidejte se do party, která chce chápat dějiny.