Článek
Mýtus dokonalého dětství
Každé dítě je jedinečné. To, co jedno rozesměje, může druhé rozplakat. Jedno dítě se rádo učí z vlastních chyb, druhé potřebuje víc podpory a vedení. A právě v tom je krása i výzva rodičovství – neexistují zaručené „návody na štěstí“. Já vím, píšu vzletně krása, ale ona je to mnohdy řehole, při které nikdy nevíte jistě, co je správně, a když už se něco osvědčí, dítě povyroste a začínáte znova.
Co děti opravdu potřebují?
I když je každé dítě jiné, existují přece jen věci, které potřebují všechny děti bez ohledu na věk a povahu:
Lásku a přijetí
Dítě potřebuje vědět, že ho máte rádi, i když udělá chybu nebo se něco nepovede. Když cítí, že ho přijímáte takové, jaké je, získává zdravé sebevědomí. Může se to zdát jako samozřejmost, ale kolik z nás si dopředu vysnilo své dokonalé dítě a v některý moment nebylo zklamané, že z dítěte nebude sportovec nebo že nemá rádo knihy?
Pocit bezpečí
Domov by měl být pro dítě místo, kde se nemusí bát být samo sebou. Kde si může odpočinout, když na něj svět působí příliš chaoticky nebo náročně. Abychom mohli takovýto domov pro dítě vytvořit, musíme se v bezpečí cítit i my, rodiče. Těžko takovéto prostředí vytvoří dlouhodobě vystresovaný rodič nebo takový, pro kterého je domov spíš minové pole než harmonický přístav.
Podporu v překonávání výzev
Děti potřebují vědět, že v ně věříme, i když něco nejde hned. Slova jako „Zvládneš to“ nebo „Co myslíš, že by mohlo pomoct?“ dokážou zázraky, protože dítě cítí naši důvěru. Není ale naší rolí za dítě všechno vyřešit – naopak, musíme mu dát prostor, aby si samo našlo cestu. I když to znamená, že někdy udělá chybu nebo si zažije menší zklamání. Tyhle drobné výhry a prohry ho ale naučí, že na to má a že když se snaží, zvládne víc, než si myslelo.
Možnost objevovat svět
Dovolte dětem, aby si vyzkoušely nové věci, i když to někdy znamená, že spadnou nebo udělají chybu. Když je budete chránit před každým nezdarem, ochudíte je o možnost růst. A pokud jste úzkostnější maminka jako třeba já, přenechte adrenalinové aktivity tatínkovi, nebo někomu jinému z rodiny.
Co když mám pocit, že všechno nezvládám?
Možná se teď děsíte, že všechny tyhle potřeby dítěte nenaplňujete dokonale. A víte co? To je naprosto v pořádku. Nemusíte být dokonalí. Nemusíte být rodičem, který nikdy neudělá chybu, nikdy nezvýší hlas nebo vždycky najde ta správná slova.
Koncept „dost dobrého rodiče“ je tu právě proto, aby rodiče zbavil tlaku na perfekcionismus. Znamená to snažit se být takovým rodičem, který dítěti dává lásku, bezpečí a podporu – a zároveň si dovolí být člověkem. Dělat chyby, učit se z nich a ukazovat dítěti, že život není o dokonalosti, ale o snaze a růstu.
S myšlenkou „dost dobrého rodiče“ přišel britský pediatr a psychoanalytik Donald Winnicott. Winnicott se během své dlouholeté praxe zabýval vztahem mezi matkou (nebo pečující osobou) a dítětem a zkoumal, co dítě potřebuje k tomu, aby se zdravě vyvíjelo.
Winnicott v polovině 20. století upozorňoval na to, že tlak na dokonalost může rodiče paralyzovat a dítěti naopak uškodit. Tvrdil, že dítě nepotřebuje rodiče, kteří budou perfektní ve všem, co dělají. Místo toho potřebuje pečujícího dospělého, který reaguje dostatečně dobře na jeho potřeby – tedy přítomného rodiče, který je naladěný na dítě, ale současně není bezchybný.
Winnicottovy myšlenky rezonují dodnes. Moderní psychologové a pedagogové, jako například Aletha Solterová nebo Daniel Siegel, na jeho práci navazují a zdůrazňují, že zdravé rodičovství není o perfekcionismu, ale o vytvoření vztahu založeného na důvěře, empatii a respektu.
Rodičovství není závod ani test dokonalosti. Vaše dítě od vás nepotřebuje bezchybnost. Potřebuje vás – opravdové, přítomné a ochotné s ním sdílet radosti i starosti. Pokud dítě zažívá o trochu víc toho dobrého, zvyšuje se pravděpodobnost, že se bude vyvíjet zdravě.
Proč jsou překážky důležité?
Jakmile si uvědomíme, že naše role není být dokonalými rodiči, můžeme se zaměřit na to, co děti skutečně potřebují, aby se naučily zvládat svět kolem sebe.
Je přirozené, že jako rodiče chceme své děti ochránit před bolestí, stresem nebo zklamáním. Ale právě překážky, ať už malé nebo velké, jsou klíčem k tomu, aby se děti naučily zvládat život.
Naše role jako rodičů není všechno za děti vyřešit. Nemusíme odstranit všechny problémy z jejich cesty. Naopak. Když dětem umožníme, aby si samy našly cestu k řešení, dáme jim mnohem víc než pocit dočasného bezpečí. Dáme jim dovednosti, které využijí celý život.
A to neznamená nechat je „v tom plácat“. Naším úkolem je být průvodcem – ukázat jim, že chyby jsou normální, a pomoct jim najít způsob, jak se s nimi vyrovnat.
Spokojené dítě? Přijímejte ho, podporujte ho
Spokojenost dítěte není o tom, že všechno půjde hladce. Není to o dokonalých známkách nebo perfektně uklizeném pokoji. Spokojené dítě je takové, které ví, že může být samo sebou. Které cítí, že i když spadne, je tu někdo, kdo mu věří, že se zvedne.
Každé dítě je jiné. A jako rodiče nemusíme být dokonalí. Nemusíme mít odpovědi na všechno. Stačí, když budeme přítomní. Když budeme naslouchat a budeme ochotni dělat chyby spolu s nimi.
A co vy?
Jak podporujete své děti, když čelí výzvám? Jaké překážky je podle vás naučily něco důležitého?
Zdroje:
Siegel, Daniel J., a Tina Payne Bryson. Rozvíjejte naplno mozek svého dítěte. Přeložila Helena Čížková. Praha: CPRESS, 2020. ISBN 978-80-264-2963-7.
Solterová, Aletha. Hojivý proces při traumatu u dětí. Přeložila Hana Antonínová. Praha: Portál, 2023. ISBN 978-80-262-1966-4.
Solterová, Aletha. Hry šťastného dětství. Přeložila Hana Antonínová. Praha: Portál, 2021. ISBN 978-80-262-1718-9.
Winnicott, Donald Woods. The Child, the Family, and the Outside World. London: Penguin Books, 1964.
Winnicott, Donald Woods. Hraní a realita. Přeložila Hana Antonínová. Praha: Portál, 2018. ISBN 978-80-262-1426-3.
