Článek
Poslední dny internetem nevíří nic jiného než „Epstein files“. Vidím tu fascinaci, tu až detektivní vášeň, s jakou se lidé po celém světě prodírají stovkami stránek a hledají známá jména. Clinton, Trump, princ Andrew, vědci, herci… Je to jako sledovat zvrácenou reality show, kde čekáme, kdo další vypadne ze skříně.
Ale upřímně? Mám z toho spíš husí kůži. A ne jen z toho obsahu, ale z toho, jak snadno nám uniká podstata.
To totiž není jen o jménech celebrit. Pokud se soustředíme pouze na to, která politická strana v USA utrpí větší škodu, nebo který oblíbený herec tam „byl jen na večeři“, děláme přesně to, co ten systém umožňoval celá desetiletí: marginalizujeme oběti.
Tohle je moje reflexe toho, co ty dokumenty skutečně říkají o našem světě:
1. Kultura absolutní beztrestnosti
To, co čteme, je anatomie moci, která se utrhla ze řetězu. Epstein nebyl solitér. Byl produktem (a zároveň tvůrcem) prostředí, kde peníze a vliv negenerují jen luxus, ale generují jiná pravidla hry. Vytvářejí bublinu, kde je lidská bytost – v tomto případě často nezletilá dívka – redukována na zboží, na „pozornost podniku“. Je děsivé vidět, kolik lidí, kteří formují náš svět, vědělo, tušilo, nebo rovnou participovalo, a přesto to ticho trvalo tak dlouho. To je systémové selhání elit v přímém přenosu.
2. Trauma není drb
Při čtení těch titulků myslím na ty dívky. Dnes už dospělé ženy. Pro nás je to virální obsah na Twitteru, pro ně je to oživení nejhorších nočních můr. Je nesmírně důležité, abychom při volání po spravedlnosti nesáhli po voyeurismu. Každé to jméno na seznamu „hostů“ znamená potenciálně zničený život na straně druhé. Citlivost, s jakou o tom mluvíme, definuje naši lidskost.
3. Konec doby hájení?
Pokud si z toho máme něco odnést, tak naději. Naději, že digitální doba a tlak veřejnosti už nedovolí, aby se věci takového rozsahu zametly pod koberec. Že uzavřené společnosti, ve kterých si všichni vzájemně kryjí záda, přestávají fungovat. Že spravedlnost, byť pomalá a klopýtající, si nakonec najde cestu i přes hradby miliardových kont.
Co s tím dál?
Nestačí jen sdílet memečka. Musíme se ptát, jak fungují mechanismy moci i u nás. Jak chráníme zranitelné, když proti nim stojí "velké zvíře"? Epsteinův případ je extrém, ale mechanismus zneužití moci a následného ticha je univerzální. A stejně tak mechanismus, kdy se přátelí všichni se všemi, fotí se, vytvářejí si navzájem alibi, kdy pokud by „to“ prasklo, byli by v tom všichni.
Padni komu padni. Bez ohledu na politický dres nebo výši konta. Ale prosím, nezapomínejme u toho, že na začátku i na konci tohoto příběhu jsou skutečné lidské osudy, ne jen figurky na šachovnici mocných.
Buďme nároční na pravdu, ale citliví k bolesti.
