Článek
Podařilo se nám sice konečně dostat do občanského zákoníku definici domácího násilí, ale to nás přivedlo k mnohem palčivější otázce: Jak se vlastně náš systém chová k dětem, které neměly v životě štěstí na bezproblémovou a milující rodinu?
To, co jsme zjistili, nás nenechalo spát. Viděli jsme příběhy, nad kterými zůstává rozum stát. Viděli jsme snad úplně všechno. A tak jsme se ponořili do legislativy a začali podrobně studovat nálezy Ústavního soudu. V nedávném rozhovoru pro Prostor X jsem řekla jednu zásadní věc, za kterou si plně stojím: Jeden z mála, kdo je u nás léta a léta skutečně na straně dětí, je Ústavní soud. Nálezy, kterými jsme se pročítali, to jasně dokazují. Ukazují ale také na obrovský průšvih a spoustu práce, která nás čeká – systém, tedy soudy nižších instancí a úřady, se jimi totiž zatím velmi často neřídí. Dovolte mi podělit se s vámi o několik příběhů, které ilustrují, čím si ohrožené děti v Česku musí procházet.
Když stát trestá chudobu a omlouvá týrání
Představte si matku, která sebere poslední zbytky odvahy a uteče i s malou dcerkou před domácím násilím. Nemá kam jít, a tak v zoufalé snaze dceru ochránit souhlasí s jejím dočasným svěřením do Klokánku. Sama se ale vzápětí propadne do extrémní chudoby a bezdomovectví. Nemá peníze ani na lístek na autobus, aby za dcerou do 30 kilometrů vzdáleného zařízení dojela. Co udělá stát? Místo aby této matce v nouzi pomohl, úřady počkaly přesně šest měsíců, kdy za dcerou nebyla, a podaly návrh na adopci bez jejího souhlasu. U soudu pak došlo k něčemu naprosto absurdnímu: ten samý úřad, který inicioval odebrání dítěte, byl soudem jmenován jako opatrovník, který má nezávisle hájit zájmy holčičky. Žalobce a obhájce v jedné osobě. Přestože se matka dokázala postavit na vlastní nohy, našla si bydlení a za dcerou začala znovu jezdit, nižší soudy tuto obrovskou snahu odignorovaly a adopci odkleply. Až Ústavní soud musel zasáhnout a jasně deklarovat, že stát nesmí trestat chudobu nevratným odebíráním dětí (Sp. zn. II. ÚS 485/10).
Stejně nepochopitelně se systém občas staví k násilí. Stále se setkáváme s názorem, že facka ještě nikomu neublížila. V jednom z případů matka dlouhé roky bila své čtyři děti rukama i různými předměty, kopala je, budila je v noci, vulgárně jim nadávala a psychicky je deptala. U soudu se hájila tím, že to byla jen „přísnější výchova“, kterou sama zažila, a své odsouzení svedla na dnešní extrémně liberální společnost. Ústavní soud její stížnost smetl ze stolu s tím, že tyto praktiky byly trestné už hluboko za socialismu. Účel nikdy nesvětí prostředky a letité fyzické i psychické násilí nelze krýt slovem výchova (Sp. zn. II. ÚS 3359/19). Jsem upřímně ráda, že už rok máme zákaz fyzických trestů i duševního strádání v občanském zákoníku, i když nebylo vůbec snadné ho prosadit.
Děti a teenageři nejsou pasivní objekty. Mají svůj hlas!
Jedním z nejčastějších selhání systému je, že se s dětmi prostě nikdo nebaví. Běžnou praxí je ustanovit dítěti kolizního opatrovníka (typicky OSPOD) a o osudu dítěte rozhodnout bez něj. Ukázkovým příkladem je nezletilý chlapec, kterého soudy poslaly do ústavu, protože se o něj babička nestarala. Když se chlapec odvolal, krajský soud ho odmítl s absurdním odůvodněním, že jako nezletilý na to nemá právo. Ústavní soud to tvrdě zrušil s tím, že o umístění do ústavu, což je obrovský zásah do svobody, zkrátka nelze rozhodovat bez dětí a upírat jim možnost obrany jen kvůli věku (Sp. zn. I. ÚS 2891/24). V jiném mrazivém případě soudy poslaly dívku do ústavu, aniž by ji jedinkrát viděly. Spokojily se pouze se zápisem od úředníka. Ústavní soud i zde jasně řekl, že soudce musí dítě vidět osobně, aby eliminoval riziko, že třetí osoba přání dítěte dezinterpretuje. Právo být slyšen znamená reálně stát před soudcem (Sp. zn. III. ÚS 1265/16).
Obrovským problémem je i nerespektování vůle starších dětí. V jednom sporu se otec urputně domáhal péče o šestnáctiletého syna, který ho odmítal už od deseti let a jehož blízkost mu byla extrémně nepříjemná. Ústavní soud konstatoval logickou věc: takto starého a rozumově vyspělého člověka, který si už může dělat řidičák, zkrátka nelze soudně „donucovat“ ke styku s rodičem. Jeho přání je v tomto věku finální (Sp. zn. III. ÚS 1033/23). Ještě vyhrocenější byl případ čtrnáctiletého chlapce, který utekl před psychickým týráním matky a jejího druha k otci. Krajský soud ho chtěl nutit k návratu, protože „přání dítěte přece není dostačující“. Ústavní soud se ho zastal – ve čtrnácti letech už nelze výkon rozhodnutí vymáhat tím, že mladého člověka někdo násilím zpacifikuje a odvleče zpět k matce (Sp. zn. II. ÚS 1626/22). Zjišťování názoru dětí u soudů nesmí probíhat nátlakovými otázkami „u koho chceš bydlet“, ale citlivě. A úměra je jasná: stanovisko teenagera je pro soud určující vodítko, které už prostě nejde jen tak přejít.
Tabulky nesmí přebít psychické zdraví a nejlepší zájem dítěte
Dalším zásadním tématem je péče po rozchodu rodičů. V mediálním prostoru se často šíří omyl, že po novele občanského zákoníku musí soudy automaticky nařizovat střídavou péči 50/50. Není to pravda a Ústavní soud jasně vyložil, že žádné takové univerzální matematické dělení neexistuje a nikdy neexistovalo (Sp. zn. I. ÚS 3718/25). Předním a naprosto absolutním hlediskem musí vždy zůstat konkrétní a přísně individualizovaný nejlepší zájem daného dítěte, zohledňující jeho specifické potřeby.
A tento nejlepší zájem mnohdy znamená ustoupit z formálních tabulek ve prospěch křehké psychiky. Když například osmiletá dívka trpěla doloženými silnými úzkostmi z přespávání mimo domov, krajský soud jí navzdory znaleckým posudkům necitlivě nařídil běžnou střídavku „na zkoušku“. Ústavní soud tento svévolný rozsudek zrušil s tím, že soud nesmí vystavovat zranitelné dítě riziku poškození duševního zdraví jen kvůli formální standardní úpravě péče (Sp. zn. II. ÚS 1191/17). Stejně tak musí soudy absolutně a důkladně prošetřovat obavy v hraničních případech, například pokud u soudu zazní mimořádně závažná námitka, že by dítě ze zoufalství mohlo spáchat sebevraždu, pokud by se k jednomu z rodičů vrátilo. Ochrana života a zdraví dětí totiž stojí vždy na prvním místě (Sp. zn. II. ÚS 3345/20).
Co s tím budeme dělat dál?
Je naprosto alarmující, že mantinely lidskosti a spravedlnosti musí v naší zemi tak často nastavovat až Ústavní soud, zatímco nižší instance dál s dětmi zacházejí jako s pasivními položkami ve spisech. Nově nám do systému ale vstupuje velmi důležitý hráč: dětský ombudsman. Právě dnes se potkáváme na konferenci Centra Locika v Poslanecké sněmovně, kde oba vystupujeme. Věřím, že on bude hrát klíčovou roli v tom, aby tu pro děti a jejich práva nebyl jen Ústavní soud jako záchranná brzda, ale aby je chránil samotný zákon a systém.
Změna to ale bude muset být tak velká, že na ni nebude stačit jeden ombudsman a jedna poslankyně. Bude to vyžadovat obrovský kus práce spousty lidí, kteří se k této změně už teď hlásí na můj e-mail barbora.urbanova@stan.cz. V našem mini týmu z toho máme velkou radost, protože právě tyto znalosti a zkušenosti z praxe k reálné změně potřebujeme. Abychom totiž dokázali proměnit celospolečenský přístup k ohroženým dětem, stavíme celý projekt na třech základních pilířích. Musíme se zaměřit na edukaci veřejnosti a nahlas mluvit o tom, co dětem skutečně pomáhá a co jim naopak nevratně ubližuje. Stejně důležité je budování dobrých vztahů mezi jednotlivými aktéry v systému – OSPODy, soudy, policie ani terapeuti nesmí jít proti sobě, musí začít spolupracovat. A v neposlední řadě musíme připravit moderní, přehledný a funkční zákon. Všechny tyto snahy pak spojuje jediné absolutní pravidlo, kterým je skutečný nejlepší zájem dítěte. Děti si nevybírají, do jakých podmínek se narodí. Je ale naší povinností zajistit, že když selže jejich vlastní rodina, systém jim nepodkopne nohy podruhé. My už do toho naplno šlapeme. Jdete s námi?
