Článek
Změnit to se zpočátku zdálo jako legislativně neřešitelný problém plný ústavních pastí. My jsme ale nehledali výmluvy, proč to nejde. Hledali jsme způsob, jak z této slepé uličky ven.
Důvod, proč jsme do této složité legislativní práce investovali tolik času a energie, nestojí na abstraktních pojmech, ale na děsivých, naprosto konkrétních selháních systému.
Vezměme si případ učitele z Tachovska, který zneužil čtrnáctiletou školačku, dostal podmínku a pětiletý zákaz práce pedagoga. Po uplynutí této lhůty se s čistým trestním rejstříkem vrátil na stejnou základní školu. A o dvanáct let později čelil totožnému obvinění. Nebo případ maséra na příměstském táboře, který zneužíval malé chlapce. Či sbormistra z Jablonce, který od soudu odešel s podmínkou za zneužití jedenáctileté dívky a mohl vesele učit dál. A takových případů známe desítky. V zahraničí navíc s řešením této otázky nedělali žádné ofuky a podobné opatření tam už dávno dávno platí, na prokazování bezúhonnosti a beztrestnosti u osob, které pracují s nezletilými ve státech EU máme celou velkou analýzu, a třeba v Estonsku, Litvě, Lotyšsku a v Maďarsku platí, že osoba, která spáchá závažné a sexuální trestné činy nemůže pracovat jako pedagogický pracovník ani po zahlazení odsouzení.
Násilí, obzvlášť to sexuální, nevratně naruší dětem pocit bezpečí na zbytek života. Zranění se zahojí, ale trauma a pocit, že se na ně společnost vykašlala, zůstává. Naším úkolem proto nebylo vymýšlet pro pachatele další formu trestu. Naším úkolem bylo vytvořit preventivní mechanismus, který jim neumožní znovu zneužít moc a autoritu nad těmi nejzranitelnějšími. Nejde o pedofily, jde o lidi, kteří mají za sebou násilnou minulost, obrovské selhání. Jde o lidi, kteří jednou selhali a my jim nemůžeme dát příležitost selhat zase.
Při přípravě tzv. dětského certifikátu, tedy speciální evidence skutečností důležitých pro práci s dětmi, ze které budou určití zaměstnavatelé smět vyžadovat výpis, jsme narazili na obrovský právní zádrhel. Tím byla retroaktivita. Kdybychom zákon aplikovali pouze na budoucí pachatele, nechali bychom děti ještě dlouhé roky, dokonce dlouhá desetiletí, napospas těm, kteří už odsouzeni byli, ale trest jim byl zahlazen. Odpůrci zákona argumentovali tím, že trestat někoho zpětně je neústavní.
Byla to klasická mentální past. Jakmile totiž přijmete argument, že zápis do dětského certifikátu je forma trestu, řešení nenajdete. Klíčem k průlomu, a tady patří obrovský dík dobrovolníkům z řad veřejnosti, kteří nám s argumentací pomohli, bylo pochopení, že čistý certifikát není trest navíc, ale kvalifikační předpoklad. Jde o podmínku bezúhonnosti pro výkon velmi specifické profese. Za pár let se vám úplně klidně může stát, že se takovou podmínkou stane vzdělání v oboru, který dneska ještě ani neexistuje.
Oporu jsme našli v nálezech Ústavního soudu. Ten už v minulosti u zákona o zbraních a střelivu konstatoval, že právo vlastnit zbraň není základním lidským právem a musí ustoupit nadřazenému zájmu, kterým je ochrana života a zdraví. Stejná logika platí u dětí. Svobodná volba povolání (například vedoucího na táboře nebo učitele) zkrátka není nadřazena právu dětí na bezpečnost.
Ještě absurdnější rozměr získala debata o délce zápisu do evidence. Pokud bychom se řídili pouze délkou uložených trestů, narazili bychom na realitu českých soudů, kde ve více než polovině případů znásilnění ještě poměrně nedávno padaly tresty podmíněné. Násilník by tak byl pro práci s dětmi „čistý“ už pět let po zahlazení trestu tak, jak zněl původní návrh autora celé legislativy, Ministerstva spravedlnosti.
Proto jsme do návrhu po politickém jednání aplikovali princip, který už dávno známe ze zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Pokud totiž v této zemi spácháte úmyslný trestný čin s horní hranicí sazby pět a více let, nesplňujete podmínku bezúhonnosti a do konce života se nemůžete stát policistou. Bylo by naprosto absurdní a nepřijatelné, aby stát pachateli řekl: „Znásilnil jsi dítě, takže u policie tě nevezmeme. Ale klidně běž dělat učitele nebo vedoucího na skautský tábor.“
Díky této racionální a tvrdé odborné práci, na které v danou chvíli opravdu panovala shoda napříč politickým spektrem, se nám podařilo zatlačit pochybnosti do kouta. Návrh se soustředí na přesně vymezený okruh úmyslných trestných činů od vraždy a těžkého ublížení na zdraví, přes znásilnění a pohlavní zneužití, až po zneužití dítěte pro výrobu dětské pornografie. Těmto lidem stát jasně říká: najděte si jinou práci. A k argumentům proti možnému zneužití. Od toho máme zákoník práce, který chrání třeba i před diskriminací žen a před otázkami, zda a kdy případná zaměstnankyně otěhotní. Stejně bude chránit i pachatele se zápisem v dětském certifikátu a pokud jej bude někdo protiprávně požadovat, může se ten daný člověk bránit. Politici, kteří tento argument používají, by možná měli věnovat energii tomu, aby se takové jednání nedělo v žádném případě místo přemýšlení, jak té ochraně dětí hodit další klacek pod nohy.
Zpět k dětskému certifikátu. Po letech jednání jsme jej prosadili. Podporu jsme měli napříč politickým spektrem. Teď se neřeší, zda bude nebo nebude platit, ale jak bude v praxi vypadat, jak bude konkrétně postavený digitální systém, aby spolky pořádající tábory měly přístup k informacím co nejjednodušší, a i tady jsme většina ochotna pracovat a jednat. Jsem přesvědčena, že přesně takto má vypadat politika. Nemá být postavená na nekonečných vzájemných válkách, nálepkování, kdo je konzervativec a kdo aktivista, nebo na hledání důvodů, proč něco nejde. Politika se má dělat s pokorou, důrazem na detail, pracovitostí a s jasným cílem ochránit ty, kteří to potřebují. Všechno ostatní je naprosto marginální.
Kdyby tento zákon zachránil před zneužitím byť jediné dítě, mělo to celé smysl. Děkuji všem politikům, právníkům, novinářům i občanské společnosti, kteří nad tímto problémem nestáhli roletu a společně s námi ho dotáhli do konce. Není čas ztrácet čas, jdeme řešit další věci.
Barbora Urbanová místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR
