Článek
Je to už delší dobu co jsem se chtěla stát super hrdinkou a místo toho jsem spadla spíše do podsvětí.
Může se to stát komukoliv, ať jste úspěšná podnikatelka, máma od dětí, sportovkyně a nebo klidně muž který se snaží být v očích společnosti dokonalý. Nezáleží na tom.
Já byla průměrná maminka od jednoho malého chlapečka když jsem na mateřské dovolené zatoužila po větší seberealizaci. Za pomocí místního mateřského centra jsem si otevřela cvičení s miminky. Byla jsem certifikovaná lektorka. Jak krásně mi to v té době znělo, byla jsem na sebe pyšná, že lekce baví nejen mě a mého synka ale hlavně mé klientky. Zájem rostl a já přesunula svoje působení do většího města. Cvičila jsem pár hodin v týdnu, bavilo mě připravovat si propagace a celé mi to dělalo radost. Pak jsem podruhé otěhotněla a měla v plánu po narození dítěte nespěchat zpět ke cvičení. Nakonec to ale bylo všechno jinak a já vlastně nevydržela tlak svých klientek který mě zval k návratu mnohem dřív. Rozjela jsem tedy velmi krátce po narození druhého synka svoje podnikání ve velkém. Měla jsem vlastní prostory, zaměstnance a plno lekcí cvičení. V té době jsem si připadala velice důležitě, podnikám, starám se o dvě děti. Moje rodina mi byla ve všem nápomocná, manžel opravoval co bylo potřeba v centru, věnoval se dětem když jsem odjela na kurzy, babička hlídala kdykoliv jsem třeba vedla lekci jen pro maminky. Zdálo se, že jsem si splnila sen…Jenže byla jsem v jednom kole, hodně času jsem věnovala právě svým klientkám a neměla žádný prostor pro sebe. Nedokázala jsem rozdělit kompetence, říct si o pomoc a všechno padalo na moji hlavu. A tady to začalo, ze super hrdinky, která všechno zvládne začínal pád do temnoty. Začaly se mi klepat ruce. Můj jídelníček se stával ze snídaně a rychlé večeře, přes den téměř nic. Životospráva žádná. Zhoršili se mi nehty a začala jsem hubnout. Pod vlivem stresu lidé často začínají choulit ramena a tak trochu se propadají do sebe. To se dělo i mě a díky špatnému držení těla mě začalo píchat v hrudníku. To vím teď, v té době jsem si myslela že bolest je od srdce a veškeré symptomy jsem přisuzovala nějaké nemoci. Ve svém nitru jsem se bála ale nikomu jsem nic neřekla. Jednoho dne spadla klec. Ráno jsem se vzbudila a měla pocit zatmění v hlavě, bušilo mi srdce, ruce se klepaly. Byla jsem sama doma, přišlo mi jako správná věc jet k rodičům a tak jsem sedla do auta a v časných ranních hodinách překvapila maminku. Ta mi uvařila čaj, uložila pod deku protože v tu dobu se celé moje tělo třáslo, a zavolala souseda aby mě odvezl do nemocnice. Tam jsem šla na EKG a opravdu reálně se bála o svůj život. Potom jsem se dostala do péče skvělé paní doktorky z interny. Po prvních minutách rozhovoru s ní mi tekly slzy proudem. ,, Jste naprosto zdravá, ale proboha, zvolněte., řekla mi tenkrát. Hned jsem se spojila s psychoterapeutkou, která se zabývá mimo jiné i metodou WORK. Po pár sezeních a výletů do svého podvědomí jsem si dokázala leccos srovnat. Centrum jsem zavřela téměř hned po návštěvě v nemocnici. Neměla jsem sílu cokoliv řešit. Soustředila jsem se jen a jen na sebe, na své děti a manžela. V tu dobu bylo pro mé uzdravení velmi důležité, nic nerozhodovat, nic extra neplánovat. Jen být. Chvilku mi to trvalo a a můžu říct že dnes už to umím.
Vím, že podobné pocity zažívá hodně žen, možná zejména těch maminek a syndrom vyhoření nebo panika jsou velmi časté. Mnohé z nás se o tom ale stydí mluvit. Není k tomu ale důvod, vždycky se najde spřízněná duše… třeba i jen paní doktorka na pohotovosti.
