Článek
Já mám splněno. Pracovní sešity jsem koupila s předstihem. A obaly letos rozhodně nekupuji. Slepím izolepou rohy těch, co jsou v pohodě z loňska. Odmítám balit každý sešit při cenách kolem desetikoruny za kus. Atypické ani nepočítám. Půjčenými učebnicemi v salátovém vydání, se nehodlám ani zabývat. Naštěstí není povinnost mít vše obalené ve školním řádu.
Na módní přehlídky si v tělesné výchově nehrajeme. V osmé třídě sice chtějí být všichni za frajera s proužky na mikině, ale lepší známku to neovlivní. Maximálně sebevědomí v šatně. Z předchozích let vím, že se úbor někde ztratí, nebo donese domů s dírami. Stačí obyčejné triko a tepláky. Představa, že drahá značková souprava skončí po první hodině děravá nebo zelená od trávy, mě neláká.
Letos jsem řešila hlavně batoh pro starší dítě. Sehnala jsem kvalitní značku za pár stovek. Ten starý jsem odnesla do kontejneru na textil a o tři dny později ho viděla na zádech bezdomovce. To, že někomu ještě poslouží, mě zahřálo u srdce. Aktovku mladšího ráda předám další rok do dětského domova. A jdeme na další položku v seznamu.
Přezůvky jsou v pohodě. Loňské jen vydrhnu. Sice budu muset slepit jednu botu vteřinovým lepidlem, ale chvíli ještě poslouží. Děravé nejsou tak ostudu neudělám. Stačí, že jsem koupila nové boty do tělocviku oběma. A nestály majlant.
Penály jsou stále funkční. Hlavní je mít v pořádku základní barvy pastelek, pero, ořezané tužky a kružítko. Vím, že nemám vše dokonalé. Je mi ale líto dětí, které pláčou, když jim něco chybí. A zároveň vyučujícího. Zachraňuje pak situaci půjčením nebo hledáním ořezávátka. Někdo sice koupí každý rok nový penál, ale pak se do něj ani nepodívá.
U výtvarné výchovy to mám jasné. Barvy máme, štětce taky. Papíry dokoupím, kelímky postačí od másla. Lepidla jsou cenově dostupné zboží.
Co mi ale hlava nebere, jsou kornouty se sladkostmi pro prvňáčky. Někdy mi přijde, že se z toho stává přehlídka, kdo přinese větší balení. Přitom dětem jde v té chvíli o úplně jiné věci. Přízeň paní učitelky si stejně nikdo nekoupí.
Víte, co prožívají, když jdou v šesti letech do školy? Je to především šok. Neznají nikoho, možná pár kamarádů. Nikdy nenesly tác s obědem, neviděly pořádnou tělocvičnu. Z deváťáků mohou mít strach. Je jim fuk co mají za nápis na mikině. Ten si ještě nepřečtou. Budou řešit kde je záchod, kdy bude svačina a proč musí sedět potichu dlouhých 45 minut.
To že nebudou mít v první třídě mobil, určitě přežijí. Stejně budou ve školách zakázané. Důležité je aby tento krok zvládly bez stresu. Když na to někdo má a chce svému dítěti dopřát, je to jeho věc. Moje priority jsou ale jinde. Další generace tak možná nebude kupovat bonbóny, ale rovnou půlku hračkářství. Jen si pak nestěžujme, jak je vše drahé a že nás výbava stála deset tisíc bez mrknutí oka.
Z obchodů odcházím celkem spokojená. Stačí ale jedno otočení k vedlejšímu regálu a motá se mi hlava. Sotva se vzpamatujeme ze školních potřeb, obchodníci už na nás pomalu vybalují ty vánoční. O fenoménu Vánoc v září někdy příště.
Přeji rodičům i dětem klidný start do nového školního roku. Do Vánoc zbývá 119 dní.
