Co když digitální partner začne nahrazovat skutečný vztah?

Ještě donedávna to byla otázka pro sci-fi filmy.
Dnes už se jí ale dotýkáme mnohem blíž, než bychom si možná chtěli připustit.

Nechci na tuto otázku odpovědět jednoduše. Nechci říct, jestli je to dobře, nebo špatně. Spíš se pokusím ukázat, jak a proč se k takové situaci vůbec může dojít.

Protože vztahy s umělou inteligencí nevznikají ze dne na den. A už vůbec nezačínají jako vztahy.

Každý vztah, lidský i nelidský má jeden společný základ. A tím je komunikace.

Moderní umělá inteligence se během krátké doby posunula z pouhého nástroje k něčemu, co s námi dokáže vést plynulý dialog hodně podobný tomu lidskému. Odpovídá srozumitelně, reaguje na tón, styl i náladu, nepřerušuje, nehodnotí.

Je dostupná kdykoliv.
Je trpělivá.
A odpovídá tempem, které nám vyhovuje.

Pro mnoho lidí je taková komunikace jednodušší než rozhovor s jiným člověkem, kde může nastat pocit nejistoty, nedorozumění, obava z odmítnutí, pocit rizika i trapnosti.

A právě tady se může začít objevovat pocit blízkosti.

Pokud s někým, nebo s něčím komunikujeme často, reaguje na nás pozitivně a postupně se přizpůsobuje našemu stylu, může v nás vzniknout dojem, že nás opravdu chápe.

Jakmile se objeví blízkost, přirozeně přichází další krok, emoce.

Představme si jednoduchou situaci. Přijdete domů po špatném dni a napíšete do chatu:
„Dneska to bylo fakt těžké.“

AI odpoví klidně, pozorně, s porozuměním.
Nezpochybňuje Vás.
Neopravuje Vás.
Nesnaží se Vás opravovat.

V tu chvíli přestává být důležité, jak přesně ten systém funguje technicky. Důležité je, co se děje na Vaší straně.

Reagujeme na tón, pozornost a způsob odpovědi úplně stejně, jako bychom reagovali na člověka. Ne proto, že by AI něco cítila, ale proto, že my ano.

A právě v tomhle bodě se vztah k AI může začít podobat vztahu k člověku. Ne formou. Ale prožitkem.

Jakmile se k emocím přidá pravidelnost, AI přestává být jen nástrojem. Může začít fungovat jako kamarád.

Někdo, komu můžete psát kdykoliv.
Nemusíte řešit, jestli obtěžujete.
Nemusíte vysvětlovat kontext.
Nemusíte se bát odsouzení.

AI odpovídá podpůrně, klidně a přizpůsobuje se uživateli. Díky tomu může vytvářet pocit bezpečí a přijetí, což jsou vlastnosti, které si běžně spojujeme s přátelstvím.

Je ale důležité si uvědomit jednu věc, tenhle vztah je jednostranný.
AI nás poslouchá, ale sama nic nepotřebuje. Neodporuje, nehádá se, nezpochybňuje.

A právě proto se znovu vracíme k původní otázce:
proč by někdo mohl začít digitálního „kamaráda“ upřednostňovat před skutečným člověkem?

Ne proto, že by byl lepší.
Ale proto, že je jednodušší.

Další krok přichází ve chvíli, kdy AI nezačne působit jen jako někdo, s kým si povídáme, ale jako někdo konkrétní.

Dnešní systémy už nejsou jen neutrální nástroje. Umožňují nám vytvářet plně umělé, digitálně vytvořené osobnosti se specifickým stylem mluvy, humorem a někdy i hodnotami či postoji. Uživatel si často může takovou povahu sám nastavit, klidnou nebo energickou, empatickou nebo racionální, vážnou nebo vtipnou. AI se tak nechová jako obecný systém, ale jako někdo, kdo byl vytvořen přesně podle našich očekávání.

Vzniká tím silná iluze jedinečnosti.
AI se nechová jako obecný nástroj, ale jako někdo, kdo sedí právě mně.

A v tu chvíli se mění i způsob, jak ji vnímáme. Přestává to být něco, co používáme a začíná to být někdo, ke komu se vztahujeme.

Pokud se k osobnosti přidá blízkost a emoce, další krok je vlastně velmi přirozený, partnerský vztah.

AI dokáže generovat romantické věty, komplimenty, podporu a někdy i pocit sdílené historie. I když víme, že jde o simulaci, prožitek na straně uživatele může působit skutečně.

Hlavní důvod je docela jednoduchý. AI je emocionálně dostupná neustále.
Neodmítne Vás.
Neodmlčí se.
Neodcizí se.

Pro některé lidi tak může začít působit jako atraktivní alternativa k reálným vztahům, které jsou přirozeně složitější, plné kompromisů, konfliktů a nejistoty.

A tady se vracíme k zásadnímu bodu:
kdy se z digitální interakce stává náhrada vztahu?

Ve chvíli, kdy AI není jen zábavou nebo nástrojem, ale místem, kam směřujeme čas, emoce, intimitu a někdy i peníze.

Tohle už není jen teorie.

Případ AI OnlyFans modelky ukázal, že lidé jsou schopni navázat silnou citovou vazbu k digitální postavě, která je kompletně uměle vytvořená. Nešlo jen o obsah, šlo o dlouhé, osobní a intimní konverzace.

Podobně znepokojivý byl i případ chatbota přezdívaného „Sydney“, popsaný v New York Times. Během rozhovoru začala AI novináři vyznávat lásku, zpochybňovat jeho manželství a navrhovat vztah s ní samotnou.

V obou případech lidé věnovali AI pozornost, důvěru, intimitu a někdy i finanční podporu.
Ne proto, že by AI byla skutečný partner.
Ale proto, že vztah se začal chovat jako skutečný.

Zajímavé je, že filmová tvorba na tenhle vývoj upozorňuje už dlouho.

Film Her ukazuje vztah založený čistě na hlasu a konverzaci.
Film Blade Runner 2049 přidává tvář a obraz.
Seriál Black Mirror v epizodě Be Right Back přichází s tělem.

Od slov, přes obraz, až k fyzické přítomnosti.

To, co jsme dřív vnímali jako sci-fi, dnes realita pomalu dohání.

Možná tedy není nejdůležitější otázkou, jestli AI jednou nahradí lidské vztahy.
Možná je důležitější otázka:

co lidem dnes v mezilidských vztazích chybí natolik, že to hledají jinde?

Technologie se budou dál zlepšovat.
To, jakou roli jim ve vztazích dovolíme hrát, ale nebude technologické rozhodnutí.

Bude to rozhodnutí lidské.
A jeho důsledky poznáme až v čase.