Hřbitov, který zmizel pod sídlištěm. Zapomenutý příběh židovského Jablonce

Jen málokdo ale ví, že právě zde se po téměř sto let rozkládal židovský hřbitov – jedno z nejdůležitějších míst někdejší početné a vlivné židovské komunity.

Nezničila ho válka. Nezničili ho nacisté.

Definitivně zmizel až v 60. letech při socialistické výstavbě nového sídliště.

A s ním zmizela i velká část paměti města.

Židovská komunita začala v Jablonci výrazněji růst v 19. století spolu s rozvojem sklářství, bižuterie a exportního obchodu. Město se rychle měnilo v jedno z nejvýznamnějších center evropské výroby skleněné bižuterie a právě židovské rodiny patřily mezi hybatele tohoto rozmachu.

Podle údajů Holocaust.cz zde ve 30. letech žily stovky židovských obyvatel a místní náboženská obec patřila mezi významné regionální komunity.

Vedle obchodníků a průmyslníků vznikaly spolky, školy, náboženský život i vlastní pohřebiště – židovský hřbitov, založený roku 1878.

Nebyl to okrajový prostor. Byl symbolem toho, že zdejší komunita nebyla jen přechodná.

Byla doma.

Vrchol prosperity přišel na začátku 20. století. Jeho nejviditelnějším symbolem se stala monumentální synagoga dokončená v roce 1931 v dnešní Jiráskově ulici.

Patřila k největším a architektonicky nejvýznamnějším synagogám tehdejšího Československa. Moderní stavba měla ukazovat nejen náboženský život, ale i sebevědomí komunity, která byla pevnou součástí města. Synagoga v Jablonci nad Nisou

Tento vzestup však netrval dlouho.

Po Mnichovu 1938 přišel zábor pohraničí, útěk obyvatel, deportace a likvidace celé komunity. Během Křišťálové noci byla synagoga nacisty vypálena a později odstraněna.

Zmizela dominanta města.

Ale hřbitov ještě zůstal.

Právě zde začíná méně známá kapitola.

Židovský hřbitov v prostoru dnešní Šumavy přežil válku i nacistickou okupaci. Ještě v roce 1953 je jasně zachycen na dobových snímcích a leteckých fotografiích. Publikace projektu KaNaKa uvádí přímé srovnání tehdejšího stavu s dneškem: „Židovský hřbitov v roce 1953 a tentýž pohled o více jak půlstoletí později.“

Definitivní likvidace přišla až v letech 1962–1968.

Důvodem byla výstavba sídliště Šumava.

Archivní materiály ukazují, že ani tehdejší odbor školství a kultury KNV v Ústí nad Labem s odstraněním hřbitova nesouhlasil. Přesto byla likvidace provedena. Náhrobky byly rozebírány, odváženy, některé prodány, jiné prostě zmizely. V dokumentaci se mluví přímo o „brutální likvidaci židovského hřbitova“.

Synagogu zničila nenávist.

Hřbitov zničila lhostejnost.

Mezi zničenými náhrobky byl i hrob Hartwiga Weiskopfa – muže, jehož život dobře ukazuje, jak významné osobnosti zde byly pohřbeny.

Hartwig Weiskopf (25. září 1809 – 7. května 1875) nebyl jen členem známé sklářské rodiny ze Smržovky. Podle záznamu Krajské vědecké knihovny v Liberci šlo o lékaře, skláře, podnikatele a veřejně činnou osobnost. Absolvoval Karlo-Ferdinandovu univerzitu v Praze v roce 1831, věnoval se především vodoléčbě a ve Smržovce zřídil malé lázně. Později vedl také lázně Josefa Schindlera v Potočné a zároveň experimentoval se sklářskými technologiemi.

Roku 1854 jako první v Čechách odhalil složení benátského avanturinového skla a pokoušel se také o chemické stříbření perel.

Nešlo tedy jen o průmyslníka, ale o mimořádně všestrannou osobnost své doby.

Město Jablonec připomíná, že právě Hartwig Weiskopf patřil spolu s Josefem Schindlerem k průkopníkům vodoléčby v Jizerských horách. Už roku 1839 založil ve Smržovce první studenovodní lázně tohoto typu v regionu. Později převzal i Schindlerův areál v Potočné, kde se snažil rozvíjet lázeňský provoz, než byl podnik nakonec přeměněn na průmyslový areál.

Rodina Weiskopfových zároveň patřila mezi významné sklářské rody severních Čech. Byli konkurenty rodiny Swarovski ještě v době, kdy Daniel Swarovski a jeho rodina žili a podnikali v Jiřetíně pod Bukovou – dávno předtím, než se ze jména Swarovski stala světová značka.

Právě proto je osud Weiskopfova hrobu tak symbolický.

Člověk, který spoluutvářel hospodářský i společenský život Jizerských hor, byl po smrti pohřben na židovském hřbitově v Jablonci. Jeho náhrobek však stejně jako desítky dalších zmizel při likvidaci hřbitova v 60. letech během výstavby sídliště Šumava.

Zůstaly archivní záznamy.

A otázka, jak snadno může město zapomenout i na ty, kteří pomáhali budovat jeho bohatství.

Dnes bývalý židovský hřbitov připomíná už jen minimum stop.

Publikace KaNaKa uvádí: „Židovský hřbitov v Jablonci nad Nisou dnes připomíná jen památník nad ostatky zesnulých umístěný na hřbitově v Liberci.“

Samotné místo v Jablonci překrývá běžná městská zástavba.

Lidé zde chodí domů, do práce, parkují auta, venčí psy.

Jen málokdo ví, že pod tímto prostorem leží místo posledního odpočinku lidí, kteří byli součástí identity města.

Příběh bývalého židovského hřbitova není jen historií jedné komunity.

Je to příběh o tom, jak město zachází se svou vlastní pamětí.

Zničená synagoga je viditelným symbolem nacistické brutality. Zničený hřbitov je méně nápadný, ale možná ještě výmluvnější symbol poválečné lhostejnosti.

Města totiž neztrácejí minulost najednou.

Ztrácejí ji postupně. Rozhodnutími, která se v danou chvíli zdají praktická, administrativní nebo „ve veřejném zájmu“.

A právě proto má smysl o bývalém židovském hřbitově v Jablonci nad Nisou mluvit i dnes.

Protože místo, na které se zapomene, mizí podruhé.