AfD: Jak se z okrajové strany stala bezpečnostní hrozbou pro německou demokracii

Když v květnu 2025 německá Spolková kancelář na ochranu ústavy (BfV) oznámila, že celostátní organizaci AfD hodnotí jako „prokazatelně pravicově extremistickou“, šlo o krok, který v poválečném Německu nemá obdoby u strany této velikosti. AfD je dnes podle průzkumů druhou nejsilnější stranou v zemi – a zároveň jedinou parlamentní stranou, kterou tajné služby formálně řadí do stejné kategorie jako organizace sledované kvůli snaze rozvrátit ústavní pořádek.

Německý Verfassungsschutz pracuje se třemi stupni sledování: podezřelý případ, prověřovaný případ a nejvyšší stupeň – prokazatelně extremistická organizace. Než se BfV odhodlal zařadit stranu na federální úrovni do nejvyšší kategorie, už dříve k tomuto závěru nezávisle došly zemské úřady v Durynsku, Sasku, Sasku-Anhaltsku, Braniborsku a Meklenbursku. Odvolací soud v Münsteru přitom už v roce 2024 potvrdil, že sledování strany jako podezřelého případu bylo v pořádku – s odůvodněním, že uvnitř AfD existují konkrétní signály snah namířených proti lidem s migračním původem.

Právní bitva ale ještě neskončila. Kolínský správní soud letos v únoru rozhodl, že BfV nesmí – zatím – stranu veřejně označovat za „prokazatelně“ extremistickou, dokud neproběhne hlavní řízení ve věci. Je to procesní pauza, ne ospravedlnění strany: soud zároveň vyzval tajné služby, aby zveřejnily dosud utajované poznatky, na jejichž základě by šlo skutečné cíle AfD posoudit průhledněji.

Právě tahle nejistota – kombinace tvrdých právních závěrů na zemské úrovni a čekání na federální rozhodnutí – živí sílící diskuzi o tom, zda by mělo dojít na nejtvrdší nástroj, jaký německá ústava zná: řízení o zákazu politické strany před Spolkovým ústavním soudem. Analýza organizace Gesellschaft für Freiheitsrechte zveřejněná letos v červnu dochází k závěru, že AfD porušuje demokratický princip i záruku lidské důstojnosti zakotvené v ústavě, a hodnotí šance na úspěch případného zákazu jako reálné.

Zákaz strany je v Německu extrémně vzácný nástroj – použitý v historii spolkové republiky jen dvakrát, naposledy v 50. letech. Že se o něm vůbec vážně mluví u strany se dvouciferným podílem hlasů, samo o sobě ukazuje, jak neobvyklá je současná situace.

V listopadu 2023 se v hotelu Landhaus Adlon nedaleko Postupimi tajně sešli politici AfD, pravicoví extremisté a podnikatelé. Podle investigativního centra Correctiv, které schůzku v lednu 2024 odhalilo, se jednalo o plánu na masové vystěhování lidí s migračním původem z Německa – tedy o takzvané „remigraci“. Přítomen byl i tehdejší osobní poradce předsedkyně AfD Alice Weidelové, který podle všeho vystupoval jménem spolkového vedení strany. Odhalení vyvolalo vlnu masových demonstrací po celém Německu a téma remigrace se od té doby přesunulo z okraje do oficiální rétoriky strany – Weidelová sama pojem otevřeně používala na stranickém sjezdu v lednu 2025, kde ho delegáti odměnili potleskem.

Weidelová se navíc loni v listopadu objevila na další, tentokrát pražské, uzavřené akci v hotelu Hilton – po boku rakouského pravicového extremisty Martina Sellnera a bývalého českého prezidenta Václava Klause. Akci pořádala rakouská internetová televize AUF1, kterou podle zprávy rakouské kontrarozvědky za rok 2024 lze označit za prodlouženou ruku ruského státu, využívanou k dezinformačním kampaním.

Ruské téma se kolem AfD objevuje opakovaně a nejde jen o rétoriku. Nejvýraznější je kauza europoslance Petra Bystroně: podle vyšetřování má být na zvukovém záznamu, který pořídila česká zpravodajská služba, slyšet, jak počítá peníze v souvislosti s dezinformační platformou Voice of Europe, jež podle belgických a českých úřadů vyplácela peníze prokremelským politikům napříč EU – v Bystroňově případě údajně výměnou za prosazování ruských zájmů v Bundestagu. Evropský parlament mu kvůli tomu opakovaně zbavil imunitu, samotné vyšetřování ale ještě neskončilo a Bystroň obvinění odmítá jako politicky motivovaná. Souběžně s tím čelil přední kandidát AfD do europarlamentu Maximilian Krah aféře, kdy byl jeho asistent zatčen na podezření ze špionáže pro Čínu – Krah sám měl mít podle německých médií osobní vazby jak na Čínu, tak na Rusko.

Nejviditelnějším paradoxem celé strany je ale její vlastní předsedkyně. Alice Weidelová žije v registrovaném partnerství se švýcarskou filmovou producentkou srílanského původu Sarah Bossardovou, se kterou vychovává dva adoptované syny; pár žije střídavě ve Švýcarsku a v Německu. Přitom AfD pod jejím vedením v roce 2018 neúspěšně navrhla zrušení manželství pro páry stejného pohlaví a i dnes ve svém programu tvrdě prosazuje tradiční rodinu jako jedinou legitimní formu soužití – s otevřeným odmítáním adopcí pro homosexuální páry. Kritici jí proto říkají „fíkový list“ strany, která jinak útočí na multikulturalismus, azylovou politiku a islám: lesba v čele hnutí, jehož základna by její vlastní rodinu podle svého programu nejraději nepovažovala za rovnocennou.

Podobně rozporuplný je i její vztah k „vlastenectví“. Weidelová žije velkou část času ve Švýcarsku, mluví plynně čínsky z let strávených prací pro Bank of China, a než se stala tváří německého nacionalismu, pracovala i pro Goldman Sachs. Její dědeček Hans Weidel byl za nacismu soudcem, který odsuzoval odpůrce Třetí říše – fakt, který v kontrastu s Weideliným pozdějším bagatelizováním nacistické minulosti Německa (a společným vystoupením s Elonem Muskem, kde uvedla, že Hitler byl „komunista a socialista“, což historicky neodpovídá skutečnosti) opakovaně rezonuje v německém tisku. Zahraničně se přitom netají sympatiemi k Orbánovi a k administrativě Donalda Trumpa – v únoru 2025 ji přijal americký viceprezident J. D. Vance, který krátce předtím na Mnichovské bezpečnostní konferenci vyzval Německo, aby zrušilo politickou izolaci AfD.

Nejznepokojivější možná není samotná klasifikace, ale to, co se děje souběžně s ní. Podle květnového průzkumu ARD-DeutschlandTrend z roku 2025 považuje 67 % Němců AfD za pravicově extremistickou a 62 % ji vnímá jako ohrožení demokracie – tedy jasná většina společnosti sdílí hodnocení tajných služeb. Zároveň ale ve východoněmeckých spolkových zemích, kde je strana podle zemských úřadů formálně „prokazatelně extremistická“, překračuje ve volebních preferencích 30 procent. V Sasku, Sasku-Anhaltsku a Durynsku – tedy přesně tam, kde soudy potvrdily nejtvrdší klasifikaci – je AfD nejsilnější politickou silou.

Mezi vlastními příznivci navíc extremistické hodnocení nevyvolává obavy: podle stejného průzkumu 91 % voličů AfD uvedlo, že jim nevadí, když je strana označena za extremistickou, pokud podle nich řeší témata, na kterých jim záleží.

Máme tu tedy stranu, kterou nezávisle na sobě hodnotí jako ústavně nebezpečnou zemské tajné služby v pěti spolkových zemích, kterou k tomu směřuje i federální úřad (byť prozatím soudně pozastaveno), o jejímž možném zákazu se vede seriózní odborná debata – a která zároveň v části země vyhrává volby s náskokem. To je kombinace, která testuje, jak dobře dokáže demokratický právní stát čelit hnutí, jež podle jeho vlastních institucí zpochybňuje demokratické zásady, aniž by přitom sám demokratické zásady porušil.

Zdroje: ORF, Correctiv, Verfassungsblog, Mediendienst Integration, Statista/ARD-DeutschlandTrend, Bündnis 90/Die Grünen (Bundestagsfraktion), Euronews, HlídacíPes.org.