Mladá Boleslav 1945 a Mariupol 2022: od „osvobození“ k bombám na civilisty

9.května 1945 měla pro obyvatele Mladé Boleslavi přijít úleva, na kterou čekali šest let. Německá kapitulace znamenala konec nacistické okupace a v mnoha evropských městech se slavilo. Jenže právě v tento den, který měl být prvním dnem míru, se nad Mladou Boleslaví objevily sovětské bombardéry.

Město bylo během celé druhé světové války leteckých útoků prakticky ušetřeno. O to tragičtější byl nálet, který přišel až na samotném konci války. Sovětské bombardéry zaútočily ve třech až čtyřech vlnách a na město podle odhadů dopadlo kolem 700 pum, včetně nevybuchlé munice. Zahynulo přibližně 450 lidí, z nichž je dodnes známo asi 150 jmen. Zničeno bylo 32 domů, dalších 105 bylo poškozeno těžce a 396 lehce. Zasažena byla také mladoboleslavská automobilka.

Sovětské velení přitom mělo vojenský důvod k útoku. Mladá Boleslav byla významným dopravním uzlem a německé jednotky se přes ni snažily ustupovat na západ, mimo dosah Rudé armády a směrem k americkým liniím. Sovětský průzkum už předtím zaznamenal značný pohyb na železnici i silnicích a sovětské letectvo v posledních dnech války útočilo na ústupové trasy.

Tento vojenský kontext je důležité nezamlčet. Stejně důležité však je, že existence vojenského cíle v prostoru města sama o sobě neznamená, že všechno, co armáda v jeho okolí provede, je automaticky ospravedlnitelné. Ve městě nežili jen ustupující němečtí vojáci. Žili zde lidé, kteří čekali na konec války. A právě oni se stali oběťmi útoku.

Jedním z nejtragičtějších míst náletu byla pomocná škola v blízkosti kasáren na Jičínské ulici. Němci v budově zřídili vojenský lazaret a objekt byl na střeše označen velkým červeným křížem. Přesto byla budova zasažena pumou. Mezi oběťmi nebyli pouze němečtí vojáci a místní obyvatelé, ale také skupina dětí. Jejich památku dodnes připomíná pomníček u školy.

Právě červený kříž zde není nepodstatným detailem. Je symbolem ochrany raněných a nemocných, tedy lidí, kteří už nejsou schopni bojovat. Pokud je zasaženo zdravotnické zařízení, nemůžeme událost popsat pouze jako útok proti nepříteli. Musíme se ptát, zda útočící strana rozlišovala mezi vojenským cílem a lidmi, kteří měli být chráněni.

Nemáme dostatek důkazů k tomu, abychom tvrdili, že sovětské velení vydalo rozkaz konkrétně zničit tento lazaret nebo zabít děti. To by bylo tvrzení o úmyslu, které dostupné prameny bezpečně nedokládají. Máme však doloženo něco jiného: sovětské bombardování zasáhlo budovu označenou červeným křížem a zahynuli při něm civilisté včetně dětí.

Pro rodiny obětí přitom nebyla válka žádnou mapou s barevnými šipkami. Byla to konkrétní matka, která čekala na své dítě. Manžel, který se měl vrátit domů. Rodiče, kteří doufali, že jejich syn přežil poslední dny války. A místo toho přišel nálet právě v den, kdy se mělo slavit její skončení.

Válka pro ně neskončila podpisem kapitulace. Skončila pod troskami.

Tady je potřeba otevřít ještě jednu otázku, která je pro české dějiny zásadní. V českém prostředí se dodnes často říká, že nás v roce 1945 „osvobodili Rusové“. Je to zjednodušení, které zakrývá podstatnou část příběhu.

Rudá armáda sehrála rozhodující úlohu při porážce nacistického Německa a ukončení německé okupace českých zemí. To je historický fakt a není žádný důvod jej zpochybňovat. Sovětští vojáci při osvobozování Československa také umírali a jejich oběť je legitimní připomínat.

Jenže osvobození od nacistické okupace nebylo totéž jako příchod politické svobody.

Československo se po válce ocitlo v sovětské mocenské sféře. Komunisté postupně získali rozhodující vliv a v únoru 1948 převzali moc. Následovaly politické procesy, popravy, věznění odpůrců režimu, cenzura, likvidace politické opozice a desetiletí autoritářské vlády pod sovětským vlivem.

Proto je otázka „osvobození“ oprávněná.

Od čeho jsme byli osvobozeni?

Od nacistické okupace ano.

Od diktatury nikoli.

Svobodu v politickém smyslu jsme získali až v roce 1989.

Není v tom žádný rozpor. Rudá armáda pomohla porazit Hitlera a zároveň Československo po válce nezískalo svobodný politický systém. Jedna skutečnost druhou nemaže.

Proto bychom měli být přesní i v samotném jazyce. Rok 1945 znamenal osvobození od nacistické okupace, nikoli osvobození ke svobodě.

Mladá Boleslav má ještě jednu znepokojivou kapitolu. Odpovědnost za nálet se po desetiletí nevykládala tak, jak ji dnes ukazují historické dokumenty. Podle materiálů města převládala až do roku 1989 představa, že město bombardovala německá Luftwaffe. Po komunistickém převratu se objevovala také verze o americkém letectvu. Teprve pozdější historický výzkum dokumentů Rudé armády jednoznačně ukázal na sovětské letectvo.

To není jen zajímavost z regionální historie.

Je to ukázka toho, jak může vítězná moc ovlivňovat nejen přítomnost, ale také způsob, jakým se bude na minulost vzpomínat. Pokud se do oficiálního příběhu nehodí, že sovětské letouny bombardovaly české město v den, kdy měla skončit válka, je jednodušší odpovědnost přesunout jinam.

Mrtví tím samozřejmě nezmizí. Změní se pouze příběh, který se o jejich smrti vypráví.

A právě proto je důležité připomínat Mladou Boleslav dnes, kdy už lze sovětské dokumenty konfrontovat s místními svědectvími, historickým výzkumem a dalšími prameny.

Mladá Boleslav samozřejmě nebyla jediným případem, kdy sovětská či později ruská armáda vedla válku s ničivými dopady na civilní obyvatelstvo. Podobné výhrady provázely například ruské tažení v Čečensku, kde bylo při dobývání Grozného rozsáhle bombardováno město a kde Human Rights Watch zdokumentovala také popravy civilistů ruskými vojáky.

Ještě výraznější paralelu představuje ruské působení v Sýrii. Amnesty International a Human Rights Watch tam zdokumentovaly opakované útoky syrských a ruských sil na nemocnice, školy, tržiště a další civilní infrastrukturu, zejména v oblasti Idlibu. Vyšetřování Human Rights Watch popsalo 46 konkrétních útoků a dospělo k závěru, že opakované útoky na civilní infrastrukturu mohly představovat součást strategie zaměřené na vytlačení civilního obyvatelstva z území.

Nejde samozřejmě tvrdit, že všechny tyto události byly stejné. Jejich společným jmenovatelem je však opakující se otázka: do jaké míry ruské velení při prosazování vojenských cílů respektuje životy civilistů a objekty, které mají být podle pravidel války chráněny.

V tomto světle už Mladá Boleslav nepůsobí jako zcela izolovaná tragédie a Mariupol není událostí bez historického kontextu.

Sedmasedmdesát let po Mladé Boleslavi přišla událost, která tuto otázku znovu postavila před celý svět.

V březnu 2022 obléhalo ruské vojsko ukrajinský Mariupol. Město bylo vystaveno masivnímu bombardování a civilisté hledali úkryt, kde se dalo. Jedním z takových míst bylo Doněcké oblastní akademické činoherní divadlo.

V budově se ukrývaly stovky civilistů. A před divadlem bylo velkými písmeny napsáno ruské slovo „Дети“ – děti. Nápis byl zřetelný a jeho existence byla potvrzena také satelitními snímky. Divadlo bylo civilním objektem a přítomnost velkého množství civilistů byla podle Amnesty International zřejmá už před útokem.

16.března 2022 ruské letouny divadlo zasáhly. Amnesty International po několikaměsíčním vyšetřování, analýze satelitních snímků a rozhovorech s desítkami svědků dospěla k závěru, že ruské síly pravděpodobně záměrně zaútočily na samotné divadlo, přestože věděly o přítomnosti civilistů. Organizace útok označila za jasný válečný zločin. Podle její analýzy byly s největší pravděpodobností použity dvě letecké pumy o hmotnosti 500 kilogramů.

Důležitý je i další závěr vyšetřování. Amnesty vyslechla 28 přeživších a další svědky, ale nenašla důkazy, že by ukrajinská armáda využívala divadlo jako vojenskou základnu, sklad zbraní nebo místo, odkud by vedla útoky. Absence legitimního vojenského cíle v bezprostředním okolí a samotný charakter útoku podle organizace silně podporují závěr, že cílem bylo právě divadlo.

To už není pouze otázka tragického omylu.

Je to otázka odpovědnosti za útok na místo, kde se před bombardováním nacházely stovky lidí hledajících bezpečí.

Mladou Boleslav a Mariupol nelze právně postavit na úplně stejnou úroveň. U Mladé Boleslavi nemáme dostatečný důkaz, že sovětské velení úmyslně nařídilo zničení lazaretu nebo zabití civilistů. V případě Mariupolu dospěla Amnesty International na základě rozsáhlého vyšetřování k závěru, že šlo o úmyslný útok na civilní objekt a válečný zločin.

Právě proto je ale jejich srovnání zajímavé.

V Mladé Boleslavi byly pod sovětskými bombami civilní objekty, ranění a děti a zasažen byl také lazaret označený červeným křížem. V Mariupolu byly pod ruskými bombami stovky civilistů ukrývajících se v divadle, před nímž byl obrovský nápis upozorňující na přítomnost dětí.

V obou případech existoval vojenský kontext. V obou případech existoval nepřítel, na jehož přítomnost se útočící strana mohla odvolávat. Ale právě to je podstatné: existence nepřítele není univerzální omluvou pro způsob vedení útoku.

Kdyby stačilo říct „byli tam nepřátelé“, ochrana civilistů ve válce by ztratila smysl.

Mladá Boleslav je nepříjemná také proto, že narušuje jednoduchý obraz Rudé armády jako síly, která 9. května 1945 přinesla pouze mír a bezpečí. Rudá armáda bezpochyby sehrála zásadní úlohu při porážce nacistického Německa. Ale vítězství samo o sobě nemaže odpovědnost za způsob, jakým bylo dosaženo.

Vítěz nemá automaticky pravdu jen proto, že zvítězil.

Stejně tak skutečnost, že Německo bylo nacistickou diktaturou, neznamená, že každý sovětský útok na konci války byl automaticky oprávněný. Vojenská nutnost musí být posuzována konkrétně a také v kontextu pravidel války.

To je princip, který bychom měli používat bez ohledu na to, kdo stojí na které straně.

Pokud jej používáme na Mariupol, musíme jej být schopni použít i na Mladou Boleslav.

A pokud bychom ho odmítli v případě sovětské armády jen proto, že právě ona stála na straně vítězů, pak bychom ve skutečnosti nepoužívali jeden metr, ale dva.

Mezi rokem 1945 a rokem 2022 leží více než sedm desetiletí, několik různých režimů a zásadní změny vojenské techniky i mezinárodního systému. Bylo by proto historicky laciné tvrdit, že sovětský pilot v roce 1945 a ruský pilot v roce 2022 jsou prostě totéž.

Existuje však něco, co stojí za zkoumání: opakování určitých způsobů vedení války a zacházení s civilním prostorem.

Groznyj ukázal ničivé bombardování města a závažné zločiny proti civilistům. V Sýrii byly opakovaně ničeny nemocnice, školy a další objekty nezbytné pro život. V Mariupolu bylo bombardováno civilní útočiště, které bylo podle dostupných důkazů zcela zjevně určeno civilistům.

Neznamená to, že všechny tyto události jsou totožné. Znamená to, že ruské vojenské operace opakovaně vyvolávají stejné zásadní otázky týkající se ochrany civilního obyvatelstva, proporcionality útoků a odpovědnosti za jejich následky.

A právě v tom je historická připomínka Mladé Boleslavi důležitá.

Ne proto, abychom tvrdili, že Sovětský svaz v roce 1945 byl totožný s dnešním Ruskem.

Ale proto, abychom si nepřipustili, že vítězství automaticky proměňuje všechny činy vítězné armády v morálně správné.

Česká společnost může a má připomínat Rudou armádu jako jednu z rozhodujících sil, které porazily nacistické Německo. Má připomínat vojáky, kteří padli při bojích za osvobození Československa. Nemá však žádnou povinnost kvůli tomu přehlížet sovětské zločiny, excesy nebo politickou dominanci Moskvy, která po válce zásadně ovlivnila další vývoj Československa.

Proto bychom měli konečně oddělit dvě věty, které se často spojují do jediné:

Rudá armáda nás osvobodila od nacistické okupace.

Ale nepřinesla nám svobodu.

Po válce jsme se dostali do sovětské mocenské sféry a v roce 1948 byla československá demokracie nahrazena komunistickou diktaturou. Ta skončila až v roce 1989.

To není popření roku 1945. Je to jeho přesnější pojmenování.

Od jedné diktatury jsme byli osvobozeni. Svobodná společnost však nevznikla. Na její místo přišla jiná diktatura.

Mladá Boleslav je důležitá právě proto, že se nevejde do jednoduchého příběhu. 9. května 1945, v den, kdy už Evropa slavila konec války, sovětské letectvo bombardovalo české město. Zemřely stovky lidí, byly zničeny a poškozeny stovky budov a zasažen byl také lazaret označený červeným křížem, kde zahynuli lidé včetně dětí.

Odpovědnost za tento nálet byla navíc po desetiletí zastírána. Až pozdější výzkum sovětských dokumentů potvrdil to, co bylo dlouho vytěsňováno: bombardovali Sověti.

O sedmasedmdesát let později ruské síly zaútočily na divadlo v Mariupolu, kde se ukrývaly stovky civilistů a kde byl před budovou obrovský nápis „Děti“. Nezávislé vyšetřování Amnesty International dospělo k závěru, že šlo o válečný zločin a že nejpravděpodobnějším vysvětlením je úmyslný útok na civilní objekt.

Tyto události od sebe dělí 77 let. Nemají stejnou právní kvalifikaci a nemáme stejné množství důkazů o úmyslu. Přesto mají jednu důležitou společnou otázku:

Co se stane, když armáda začne považovat vojenský cíl za důležitější než lidi, kteří se nacházejí kolem něj?

To je otázka, která se nesmí měnit podle toho, kdo drží v ruce bombu.

Neměla se měnit v roce 1945.

Neměla se změnit v Grozném.

Neměla se změnit v Sýrii.

A neměla se změnit v Mariupolu.

Historie nepotřebuje, abychom vítěze démonizovali ani poražené idealizovali. Potřebuje, abychom měřili stejným metrem.

Proto můžeme říct dvě věci zároveň: Rudá armáda sehrála rozhodující úlohu při porážce nacistického Německa a sovětskému vítězství vděčíme za konec německé okupace. A zároveň sovětská armáda nebyla armádou bez zločinů, stejně jako dnešní Rusko není státem, který by měl kvůli vítězství jeho předchůdce v roce 1945 nárok na historickou imunitu.

Mladá Boleslav je jedním z míst, kde se tato nepohodlná pravda dá ukázat velmi konkrétně.

Osvobození od Hitlera nebylo osvobozením od diktatury. Svoboda přišla až v roce 1989.

A pokud jsme se z Mladé Boleslavi skutečně poučili, neměli bychom potřebovat další Mariupol, abychom pochopili, že civilní život má stejnou cenu bez ohledu na to, kdo drží v ruce bombu.