Kameny, které neměly existovat. Tajemství Sacsayhuamánu děsí archeology už stovky let

Stačí se na Sacsayhuamán podívat zblízka a člověk pochopí, proč se toto místo stalo jednou z nejslavnějších archeologických záhad Jižní Ameriky. Nad Cuzcem se táhnou mohutné cikcakové zdi složené z obrovských kamenů. Jenže nejde o pravidelné kvádry, které by na sebe byly jednoduše naskládány. Každý blok má vlastní nepravidelný tvar a sousední kámen se mu dokonale přizpůsobuje. Jeden má několik výčnělků, další hluboké zářezy a jiný desítky různě dlouhých hran. Dohromady vytvářejí obrovskou kamennou skládačku.

Největší bloky jsou přitom skutečně gigantické. U některých se odhady jejich hmotnosti pohybují v desítkách tun a u největších bloků se uvádějí hmotnosti přesahující sto tun. Člověk stojící vedle nich si jen obtížně představí, že je někdo před stovkami let dokázal vytěžit, opracovat, přepravit do kopce a potom přesně usadit na místo.

A právě tady začíná záhada. Protože Inkové neměli k dispozici technologie, které bychom dnes považovali za samozřejmé.

Neměli moderní jeřáby, nákladní automobily ani ocelové obráběcí stroje. Přesto před námi stojí stavba, která někdy působí téměř jako výrobek průmyslové technologie.

Představme si jeden z největších bloků. Váží desítky tun a má být dopraven do kopce. Neexistuje žádný motor, který by ho táhl. Neexistuje hydraulika ani ocelové lano. Stavitelé mají k dispozici dřevo, lana, jednoduché nástroje a především lidskou sílu.

Archeologové předpokládají, že právě kombinace těchto prostředků mohla stačit. Kameny bylo možné tahat na dřevěných saních, využívat rampy, páky a další jednoduché mechanismy. Velkou roli mohla hrát také samotná organizace práce. Incká říše dokázala mobilizovat obrovské množství pracovníků a stavba podobného monumentu mohla trvat dlouhé roky.

Zní to méně tajemně než mimozemská technologie, ale zároveň to není vůbec jednoduché vysvětlení. Protože i když víme, že pomocí lan, ramp a pák lze přesouvat velmi těžká břemena, stále přesně nevíme, jak probíhala manipulace s každým konkrétním obřím blokem Sacsayhuamánu.

Nemáme totiž žádný podrobný stavební návod z doby Inků. Nevíme, kolik lidí bylo zapotřebí k přesunu jednotlivých kamenů, jak dlouho trvalo jejich opracování ani jak přesně byly některé bloky usazovány do výsledné polohy.

Máme výsledek. Chybí nám film, který ukazuje celý proces.

Ještě větší záhadou než samotná hmotnost kamenů je jejich opracování. Některé spoje jsou natolik složité, že kámen nemá jednu jednoduchou styčnou plochu, ale množství nepravidelných hran a výřezů. Přesto do sebe jednotlivé bloky zapadají.

Jak to mohli udělat?

Jedno vysvětlení je překvapivě prosté. Kámen se postupně opracovával pomocí tvrdších kamenných nástrojů. Stavitelé odebrali malé množství materiálu, kámen přiložili k sousednímu, zjistili, kde překáží, znovu ho odsunuli a pokračovali v opracování. Tento proces mohli opakovat nesčetněkrát.

Dnes bychom stejnou práci zvládli pomocí elektrických nebo diamantových nástrojů během zlomku času. Pro člověka minulosti ale nebyla rychlost nejdůležitější. Pokud měla společnost dostatek pracovníků a času, mohla vytvořit něco, co je pro moderního člověka bez techniky téměř nepředstavitelné.

Jenže právě vzhled některých kamenů vyvolává další otázky. Některé plochy vypadají tak hladce a přesně, že se objevila představa, že kameny nebyly klasicky tesány, ale nějakým způsobem „formovány“.

A tím se dostáváme k jedné z nejzajímavějších teorií.

Podle tradičního výkladu je Sacsayhuamán spojen především s inckou civilizací. Jenže někteří alternativní badatelé se domnívají, že část monumentu může být mnohem starší a že Inkové pouze využili stavby, které už na místě existovaly.

Podle této teorie mohli být původními staviteli lidé, jejichž civilizace předcházela Inkům a jejíž technologie se následně ztratila. Inkové pak měli starší stavby převzít, opravit nebo rozšířit.

Je to velmi lákavá představa. Vysvětlovala by totiž, proč jsou některé části andského kamenného stavitelství tak působivé. Zároveň ale naráží na zásadní problém: pro existenci dávné technologicky vyspělé civilizace, která by Sacsayhuamán postavila, nemáme přesvědčivé důkazy.

To ovšem neznamená, že známe každý detail historie místa. Archeologický výzkum stále pokračuje a otázka přesného stavebního procesu zůstává částečně otevřená.

A právě v této mezeře mezi tím, co víme, a tím, co nevíme, se daří konspiračním teoriím.

Jedna z nejpodivnějších teorií tvrdí, že dávní stavitelé dokázali kámen dočasně změkčit. Podle této představy mohly existovat rostlinné výtažky nebo jiné chemické látky, které změnily vlastnosti horniny natolik, že ji bylo možné tvarovat mnohem snadněji.

Kdyby to byla pravda, vysvětlovalo by to jeden z největších problémů Sacsayhuamánu. Stavitelé by nemuseli každý složitý tvar vytesávat z tvrdého kamene. Mohli by ho postupně vytvarovat přímo podle sousedního bloku.

Zní to téměř jako technologie z nějaké ztracené civilizace.

Jenže žádný přesvědčivý důkaz takové technologie nemáme. Neznáme látku, která by dokázala andezit nebo podobně tvrdou horninu tímto způsobem změkčit a následně ji nechat znovu ztvrdnout. Teorie proto zůstává fascinující spekulací, nikoli prokázaným historickým faktem.

A přesto je právě tento nápad jedním z důvodů, proč fotografie Sacsayhuamánu tak silně působí na představivost.

Pokud kámen nedokázali opracovat lidé, musel to podle některých zastánců alternativních teorií udělat někdo jiný.

Sacsayhuamán se proto stal jedním z oblíbených míst teorie dávných návštěvníků z vesmíru. Podle této představy mohli mimozemšťané disponovat technologiemi, které umožňovaly kámen přesně řezat, levitovat nebo měnit jeho strukturu. Někteří zastánci těchto teorií dokonce tvrdí, že obrovské kamenné bloky mohly být pomocí neznámé energie přemisťovány téměř bez námahy.

Je to působivé.

Ale není to důkaz.

Neexistuje žádný mimozemský nástroj, žádný neznámý materiál ani jediný spolehlivě identifikovaný artefakt, který by přítomnost návštěvníků z jiné planety dokazoval. Teorie vznikla především z našeho úžasu nad tím, čeho byli dávní lidé schopni.

A možná právě tady děláme chybu.

Je velmi snadné podívat se na obrovský kámen a říct: „Tohle bez moderní techniky nejde.“

Jenže historie ukazuje, že starověké civilizace dokázaly dělat věci, které by dnešnímu člověku bez strojů připadaly nemožné. Egypťané stavěli pyramidy, Římané vytvářeli obrovské betonové konstrukce a Inkové vybudovali rozsáhlou síť cest a staveb v jednom z nejobtížnějších terénů světa.

Jejich technologie nebyla primitivní. Byla pouze jiná.

Inkové nepotřebovali počítačem řízenou frézu, pokud měli zkušené kameníky. Nepotřebovali hydraulický jeřáb, pokud dokázali využít páky, rampy, lana a tisíce pracovníků. A nepotřebovali motor, pokud měli dostatek času.

Možná je tedy skutečná záhada mnohem obyčejnější a současně mnohem působivější.

Možná jsme jen zapomněli, co všechno lze dokázat lidskýma rukama.

Sacsayhuamán nemusí dokazovat mimozemšťany. Nemusí být pozůstatkem ztracené supercivilizace. A možná za jeho zdmi není ukryta žádná technologie, která by změnila naše dějiny.

Přesto zůstává jedním z nejpůsobivějších míst planety.

Protože i když přijmeme nejstřízlivější archeologické vysvětlení, pořád před námi zůstává fascinující skutečnost: lidé bez moderních strojů dokázali vytvořit obrovskou konstrukci z kamenů, které byly nejen gigantické, ale také mimořádně přesně opracované.

Více než pět století poté stále přesně nevíme, jak probíhal každý krok jejího vzniku.

A právě proto se Sacsayhuamán stal symbolem jedné z největších otázek lidské historie. Když se díváme na ty obrovské kameny, můžeme si vybrat. Můžeme věřit archeologům, kteří hledají vysvětlení v lidské práci, mechanice a zkušenosti. Můžeme se přiklonit k teorii dávno zapomenuté civilizace. Můžeme snít o tajné technologii, která se ztratila v propadlišti dějin.

A někteří budou dál ukazovat na oblohu.

Jedno je ale jisté. Sacsayhuamán stojí dodnes. Jeho kameny přežily staletí, zemětřesení i civilizaci, která je postavila. A jejich dokonale do sebe zapadající tvary stále vyvolávají stejnou otázku, která napadne téměř každého, kdo před nimi poprvé stojí:

Jak to dokázali?

Zdroje: