Článek
Slovo tehdy dostaly studentky z pedagogické fakulty a navrhly „Společný stůl“. Osm variabilních dřevěných modulů, jakási stavebnice pro dospělé. Podle oficiálních brožurek to mělo být kreativní centrum. Místo, kde si studenti otevřou notebooky, lokální hipsteři vychutnají výběrové cappuccino a rodiny s dětmi si zahrají deskovku. Zkrátka oáza setkávání a městské harmonie.
Jenže realita ukázala vztyčený prst. Dialog před Černigovem sice začal, ale úplně jiný, než autoři plánovali. Variabilita modulů se ukázala jako geniální inženýrský prvek – ovšem pro potřeby místní komunity bezdomovců.
Místo oázy klidu vznikla před hotelem svérázná low-cost noclehárna pod širým nebem kombinovaná s neoficiální skládkou. Káva z kelímků byla okamžitě nahrazena krabicovým vínem z večerky.
„Společný stůl“ tak nakonec svůj účel splnil. Spojil lidi. Jen místo studentů a turistů propojil drahý festivalový design s tou nejtvrdší realitou ulice.
Máme tu podzim a stůl tam stojí dál. Funguje jako pomník tomu, že sociální problémy města se zkrátka nevyřeší tím, že lidem pod stromy postavíte hezčí nábytek.
